Klient

Dvě třetiny jsou uondaná bezemoční nuda. Pak Emad najde násilníka a během 20 minut se odehraje vše dobré, co ve filmu bylo. Určitě by mě víc zajímalo to potom, než to před tím, z čehož vyplývá, že nejsem cílová skupina tohoto snímku. Což znamená, že jasně nemám předpoklady stát se akademikem vybírajícím filmy na Oscara. Já bych ho určitě mnohem raději dala Tonimu Erdamnnovi, ale úplně nejraději V písku - Příslibu svobody. (26.01.2019)

Nevidel som síce veľa Iránskych filmov, no musím povedať, že tými kultúrnymi rozdielmi a témami, o ktorých ich filmy rozprávajú sú oveľa náročnejšie na pozeranie a zanechajú v človeku akúsi ťažobu. A na jednej strane je to vynikajúce, lebo dokážu skutočne zobraziť osudy ľudí v zložitých momentoch a je to veľa o psychike, no súčasne sa občas film stáva trošku nudný a to ma dosť trápi. Lebo keď sa dostaneme do tých lepších a zaujímavejších časti, tak zrazu som celý čas s napätím očakával ako to celé dopadne. Musím povedať, že zodpovednú osobu som absolútne neodhadol a to odhalenie je skutočne skvele spracované. Osobne sa priznám, že to nebude asi film, ktorému by som pridelil tú zlatú sošku... no rozhodne môžem kvality oceniť. Je to zaujímavý, pre nás aj veľmi originálny film a za zhliadnutie jednoznačne stojí. Možno nie pre oči komerčného diváka, no som si istý, že ľudia čo majú radi trošku náročnejšiu kinematografiu, tento snímok ocenia. Dokonca musím povedať, že Emad a Rana sú obaja veľmi dobre vykreslení a oboch dokážeme skvele pochopiť. Som rád, že som film videl, no určite by som si ho nepozrel znovu. Na to je pre mňa veľmi ťažký a deprimujúci. Hodnotenie: B (30.03.2017)

Na těch Oscarech to byl tentokrát řádný fail, bo jestli tohle strčilo do kapsy Toniho Erdmana, tak si v té akademii sedí na uměleckém vedení. Po výborném Rozchodu Nadera a Simin a dalším ocenění z rukou akademiků jsem čekal přinejmenším podobný nášup. Tedy vysoce koukatelné sociální drámo, co chytne za srdíčko, případně ho v tom lepším případě rozmačká. Klient je však spíše jen dějově střídmou jednohubkou s nepříliš nosnou zápletkou a přemrštěnou stopáží. Naprosto všední a tvůrčím přístupem příliš chladné zachycení střípku reality bez jediného zapamatováníhodného momentu. Tohle mi nějak nesedlo. (18.10.2017)

Farhadi sa vždy pýta. A nie sú tú to veľmi príjemné otázky, ale zaváňajú človečinou. Otázka tohto filmu, je podobne, ako v jeho predchádzajúcich filmoch pomerne jasná. Čo by sme robili my na mieste hlavného hrdinu? Film je trefným posolstvom o vnútornej rozpoltenosti. O neočakávanosti a o túžbe vysporiadať sa z traumou. Presahy to má. Je to aj nepríjemné. Pričom väčšina nepríjemných vecí sa deje mimo kamery. Na konci zostáva pachuť smútku a odcudzenia. Aj medzi postavami ale aj voči divákovi. Odpoveď na otázku sa môže koncom ( ten je inak výborný) meniť. A to je účelom. Hosseini je vo svojej úlohe perfektný. (28.01.2022)

Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70% (11.01.2017)