Hrůza na jevišti

Průměrná detektivka? Slabší Hitchcock? Ale kdeže. No jistě, pokud Hrůzu na jevišti srovnáte s Psychem či Vertigem, tak lehce pokulhává, což nic nemění na tom, že detektivka je to napínavá a zajímavá. Navíc je to okořeněno hezkým žertem s retrospektivou, srovnatelným s Vraždou Rogera Ackroyda Agathy Christie. To odhalení a hra se stíny na konci jsou zkrátka cool. (01.08.2007)

Tak tohle mě zklamalo. Nejedné se o špatný film ale pro mě byl strašně špatně stravitelný. Přebytek keců neuvěřitelně škodil. Do toho mi navíc strašně chyběla ta Hitche atmosféra na kterou jsem byl zvyklý a ani rozvleklost tomu moc nepomohlo. No aspoň že příběh je dostatečně zajímavý a celý to vypadá dobře. Ale por mě zklamání. (12.02.2013)

Zbytečně dlouhý snímek, který má s hrůzou společného asi tolik, co fotbalisté Sparty Praha s Ligou mistrů. Hitch byl evidentně narcis, který se rád nechával vidět ve svých filmech a ani zde si neodpustil krátké, několikavteřinové intermezzo, které je bohužel nejsvětlejším bodem filmu. Fakt nevím co pochválit, je to kýč jako hrom, který neví zda být romancí, thrillerem či nedejbože hororem. Není to ani jedno - jde jen o ukecanou nudu s úsměvným koncem. Sorry, pane Hitchcock, radši toho necháme a příště sáhneme do klasiky, kterou už máme nakoukanou. Snad nám po letech nevybledla... (14.08.2014)

Podle ohlasů jsem čekala „nejslabšího Hitchcocka“, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Tohle byla prostě ta správná směs napětí a zábavy. Je tu tradiční Hitchcockovo téma nespravedlivě obviněného muže prchajícího před zákonem, ale tentokrát opravdu v netradiční formě a se skvělou pointou. Kromě toho mě doopravdy zaujala romantická linie, kdy jsem hrdince přála, aby konečně prohlédla a "vybrala si správně". Co se týče herců, tak si rozhodně nestěžuji. Představitel Coopera je skvělý hlavně ke konci, Jane Wyman vypadá jako starší sestra Audrey Tautou a Marlene Dietrich je sice „afektovaná dáma“, ale k téhle roli to sedlo. Velice silné 4* a třeba časem půjdu ještě výš. (06.08.2007)

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně. (25.08.2015)