Tvůrci:
Marti NoxonRežie:
Jean-Marc ValléeHrají:
Amy Adams, Eliza Scanlen, Chris Messina, Patricia Clarkson, April Brinson, Violet Brinson, Taylor John Smith, Will Chase, Jackson Hurst, Catherine Carlen (více)VOD (1)
Epizody(8)
Obsahy(2)
V osmidílné dramatické minisérii "Ostré předměty" inspirované stejnojmenným bestselerovým románem od spisovatelky Gillian Flynnové (Zmizelá), hraje držitelka pěti nominací na Oscara® Amy Adamsová v hlavní roli Camille Preakerové. Novinářka, která se v minulosti potýkala s duševními problémy, se vrací do rodného městečka Wind Gap ve státě Missouri, aby informovala o případu zjevných vražd dvou malých dívek. Zatímco se Camille snaží poskládat střípky traumatické události ze své minulosti, dostane se do konfliktu s panovačnou matkou Adorou (Patricia Clarksonová), znovu se uchýlí k řadě nebezpečných sebedestruktivních zlozvyků a až příliš se ztotožní s mladými oběťmi vraždy. (HBO Europe)
(více)Videa (1)
Recenze (255)
8/8 Zdánlivě další ideální HBO drama. Skvělé obsazení (především Amy Adams), výborná režie Jean-Marc Valléea, tempo je krásně pomalé... samozřejmě se řeší nejklasičtější kontrasty amerického fiktivního vidlákova Wind Gap v Missouri a velkého světa, který v tomto případě představuje Chicago. Ale zároveň se jedná o adaptaci debutu a Gillian Flynn zas až tak skvělá autorka není. Několik jejích románů vyšlo i u nás, včetně Sharp Objects, ale hltá je jen masa konzumentů šedé masy bestsellerů. Takže výsledkem je cosi nevýrazného, nepřesvědčivého. ()
Zřejmě profesně, technicky dobře udělaný seriál, ovšem příběh na dvě hodiny se vleče hodin osm. Vyprávění se rozplizuje a zase splétá od nesrozumitelných sekvencí přes nekonečné záběry na tragické pohledy protagonistů až po naprosté banality. Vše končí v poslední vteřině naprosto nečekaným, ale také naprosto nepravděpodobným a neuvěřitelným závěrem, po němž si člověk řekne: proč jsem se na tak dlouho koukal? ()
až na úplný závěr, který stylisticky trochu zrazuje téma tím, že to celé ladí do zábavné mindfuckové anekdoty, výborná adaptace literární předlohy; Jean-Marc Vallée ukázal už v Sedmilhářkách, že má jistý talent, tam to ale celé zkazil závěrem - v tomto případě naštěstí ne tak úplně, možná také díky Gillian Flynn ()
Strašně se to táhne. Ony ani předchozí adaptace románů od Gillian Flynn neměly žádné převratné tempo, ale tady to v těch osmi dílech to bylo místy nesnesitelné. Všechny silné monmenty, a že se jich tu našlo, tak zůstávaly upozaděné a kolikrát mi dalo práci si jich všimnout. Vyloženě zábavná mi tak přišla jen závěrečná část, což je málo. Pokud něco resp. někdo zaslouží absolutorium, tak jsou to herečky. Amy Adams je skvělá ve všech ohledech, začínají Eliza Scanlen je velikánskou nadějí do budoucna a Patricii Clarkson budete spolehlivě nenávidět. Ale to, že si zúčastněné dámy sáhly až na dno svých sil, zamrzí vzhledem k výsledku o to víc. Stáhnout to do tří dílů, nebo i do dvouhodinového filmu, byla by z toho pecka. Takhle se jedná jen o výtečně zahraný průměr. 50% ()
Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~ ()
Reklama