Ostré předměty

Režisér úžasných Sedmilhářek Jean-Marc Vallée, autorka vynikajících předloh Gillian Flynn, nezklamávající HBO, kasovní jistota producent Jason Bloom a jako vždy přesvědčivá Amy Adams. Co se tak mohlo pokazit? Za prvé mi až do předposledního sedmého dílu přišlo, že by to tvůrci mohli a zvládli natahovat až do dvacátého dílu a moc jsem si nedovedl představit uspokojivé zakončení, ve kterém právě excelovaly loňské Sedmilhářky od téměř stejného týmu. Nakonec pro mě poslední díl byl vůbec nejlepší (ačkoliv jsem zaznamenal, že to mnoho lidí má přesně naopak), problém pro mě byl ten prostředek, který se šíleně táhl a málokdy mě naplno vtáhl do děje tím způsobem, že jsem si jenom vychutnával jemné příběhové niance, které logicky většinou nebyly nijak přehnaně vyhroceny pro zaujetí běžného diváka. Ostré předměty mají velmi úzkou cílovku a velká část recenzentů je z nich naměkko, mě to bohužel nijak zvlášť neoslnilo. Ještěže je to jen minisérie, v tomto ohledu to funguje výborně. (27.08.2018)

Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~ (01.01.2020)

Sarkasmus, kam se podíváš. Ospalé městečko plné přetvářky a mordy dívek v minisérii podle autorky Zmizelé. Poznáváme novinářku Camille, kterou šéf posílá do městečka Wind Gap ve státě Missouri, aby informovala o případu vražd dvou dívek. Nadstavbou článků má být skutečnost, že ze zapadákova autorka sama pochází. A z kterého pláchla. Ví, jak to v maloměstě chodí, většinu obyvatel zná. A dokáže si obstarat informace, které se k cizinci jen tak nedostanou. Panovačná matka, ponurá minulost, kostlivci zahánění sklenkou něčeho ostřejšího. Přesní herci, dusivá atmosféra, loudavé tempo. Dějový spád nepatrný, recyklace patrná. A spíš zklamání. Ve výsledku atmosférické, tísnivé a velmi dobře zahrané, ovšem scénáristicky hodně průměrné. (27.09.2018)

Miestami geniálny seriál, fyzicky náročný, a miestami máte jeho postavám chuť urobiť niečo veľmi zlé. A potom skončí a celé to vyšumí. Najsilnejšie sú okamžiky ťaživého ticha v začiatočných epizódach, keď Camille počúve tie divné zvuky zo slúchatiek. Výborne natočené, výborne zahrané, soundtrack hneď objednávam. Záver na efekt. (01.02.2019)

Knihu som čítala a pred zhliadnutím, som si ju po rokoch zopakovala - úžasné čítanie, odporúčam. Ale k seriálu - ja mu nemám čo vytknúť. Síce mi tam chýbali niektoré myšlienkové pochody Camille, ale myslím, že tvorcovia sa s tým ľahko popasovali cez jednotlivé obrazy, útržky, scény.. A bola som znechutená a mala som zimomriavky rovnako ako pri čítaní. Plusom bol rozhodne výber hudby. Asi pri treťom či štvrtom intre som sa pozastavila nad tým, že je nejaké iné. To som ešte pri inom seriáli nevidela, tiež chválim :) Atmosféru navodili perfektne. A ja Camille v podaní Amy proste milujem! (30.08.2018)