Ostré předměty

8/8 Zdánlivě další ideální HBO drama. Skvělé obsazení (především Amy Adams), výborná režie Jean-Marc Valléea, tempo je krásně pomalé... samozřejmě se řeší nejklasičtější kontrasty amerického fiktivního vidlákova Wind Gap v Missouri a velkého světa, který v tomto případě představuje Chicago. Ale zároveň se jedná o adaptaci debutu a Gillian Flynn zas až tak skvělá autorka není. Několik jejích románů vyšlo i u nás, včetně Sharp Objects, ale hltá je jen masa konzumentů šedé masy bestsellerů. Takže výsledkem je cosi nevýrazného, nepřesvědčivého. (12.06.2024)

Přiopilá, nihilistická reportérka přijíždí do rodného jižanského zapadákova, aby psala o brutálních vraždách dvou místních teenagerek. Brzy je jasné, že část zdejších nijak netouží vědět, kdo je vrah a i pro nás je to v pořadí až druhá otázka - tou záhadou je podivný vztah Camille s matkou a úloha její mladší sestry v místním neštěstí. Pomalá, dusivá atmosféra letního horka na americkém Jihu připomíná seriál True Detective, ke kterému Sharp Objects tvoří zajímavý protipól. Zatímco Woody Harrelson a Matthew McConaughey v nejchudším státu americké federace naráželi na nejnižší formy lidské existence, tentokrát sledujeme starou slávu amerického Jihu, jejímž tradičním vzorcům se Amy Adams v roli Camille snaží unikat. Nakonec se ukazuje, že jsme sledovali potměšilý horor - o tom, že ženy nemusí být z podstaty hodné a pečující, ale mohou být, stejně jako muži, pragmaticky, zvráceně zlé. (17.09.2018)

Ostré předměty mohly být stejná pecka jako Sedmilhářky (J.-M. Vallée) nebo Zmizelá (G. Flynn), kdyby nebyly tak šíleně natažené. Klidně bych podepsal vše dobré, co se o téhle minisérii píše a říká (skvělé herecké výkony, působivá pochmurná atmosféra jižanského maloměsta, jistá režie, dobře zpracovaná témata důsledků traumatického dětství, sebepoškozování atd.), ale tahle story na téměř osmihodinovou stopáž prostě není dostatečně košatá (přičemž dějově i tematicky bohatší Sedmilhářky se dokázaly perfektně vměstnat do "pouhých" sedmi epizod!). Jsem přesvědčen, že pokud to měla být minisérie, tak čtyřdílná, maximálně pětidílná. Nejraději bych však tuhle látku viděl zpracovanou v klasické filmové podobě (viz Zmizelá). Je mi to hrozně líto, ale Ostré předměty jsou z výše uvedených důvodů pro mě zatím největší letošní seriálové zklamání (přestože úplný konec byl skvělý, skutečně silný a překvapivý, a tudíž celkový dojem nakonec nezanedbatelně pozvedl). 70 % (28.08.2018)

až na úplný závěr, který stylisticky trochu zrazuje téma tím, že to celé ladí do zábavné mindfuckové anekdoty, výborná adaptace literární předlohy; Jean-Marc Vallée ukázal už v Sedmilhářkách, že má jistý talent, tam to ale celé zkazil závěrem - v tomto případě naštěstí ne tak úplně, možná také díky Gillian Flynn (12.01.2019)

Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~ (01.01.2020)