Rodinné štěstí

"Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to. (11.07.2016)

Zní to zvláštně, když řeknu, že všednost byla kouzlem tohoto filmu. S těmito situacemi se totiž každý člověk v životě setká, ať chce nebo nechce a veškeré asociace z vlastního života to kouzlo dotvářejí. Proto byly rozhovory (podobné jako Tarantinovské dialogy, ale čistě v jejich obyčejnosti) v prvních 40 minutách ódou na život, kde vám film nabízel vcítit se do jakékoliv postavy podle sympatií a názorů. Chlapovi se nejvíce zamluví chlap, ženské ženská, dítěti dítě (hlavně jak si to malej frajer filmuje už od pěti), anebo to je třeba úplně naopak. U mě to vyhrál Farkas (stejný herec jako režisér, možná vypočítavý záměr režisérových názorů), jenže každá postava byla svým způsobem špatná a tak jste jen mohli sledovat ty hádky, rozštípenou domácnost, a mohli jste pociťovat vlastní Rodinné štěstí ve své rodině. Velká škoda, že v polovině vlak zpomalí, protože není úplně ono, když se v 80-minutovém filmu někdo hledá 10 minut, a dialogy se tak vytrácejí. Po této pauze se snímek snaží dostat znovu do starých kolejí, bohužel už ale nestíhá a kvůli směřování scénáře k větší filmovosti se tak kouzlo všednosti vytrácí. Stojí ale dokoukat až do konce, protože závěr má svou hodnotu, škoda že za doprovodu nejkratších titulků co jsem kdy viděl nemáte čas na to závěrečné probrání v hlavě. Rodinné štěstí je jeden z filmů, u kterých platí nejen 100 lidí, 100 chutí, ale také 100 názorů, proto bych nechal každého ať si to probere po svém. Určitě ale můžu doporučit jako film, na který se podívejte před založením rodiny. (24.10.2016)

To je tak, když máte od maďarského filmu vysoká očekávání a pak Vás srazí jeho průměrností. Já sice chápu, že to byl záměr samotného filmu, ale onen záměr na mě neudělal žádný výraznější dojem, že bych dokázal říct, na jak kvalitní film jsem koukal. Náhled do života dvou rodin zajímavý, ale to si můžu s někým pokecat na chodbě bytovky a vyjde to na stejno. (11.08.2017)

Už se upřímně těším na nějaký soudobý maďarský film, který se mi nebude líbit. Připadá mi, že takhle vysokou úroveň si nemohou držet po tak dlouhou dobu. Ale ani tenhle mezi ně samozřejmě nepatří. A přitom je to film předpověditelný a přehledný, se sklonem spadnout do všedních banalit. Za ústřední téma považuji vztah dětí a rodičů, který vrcholí krásnou "divadelní" scénou. Dospělí se zde, jak je tomu dnes obvyklé, projevujíí s nestoudnou arogancí a nepochopením, nereflektují zákaz používání mobilu, mluví, ukazují si obrázky a hlasitě se projevují, neustále vyžadují zkrácení představení. A přitom je to vrcholná chvíle, ve které děti mohou dokázat svojí tvůrči superioritu. Nic víc jim nemohou dát a oni to nejsou schopni přijmout. (14.11.2019)

Zajímavá konverzačka s výbornými dialogy. 1) Snímek má z mého pohledu jeden, věru zásadní, nedostatek: protagonisté mi jsou velice protivní. Nenašel jsem nikoho, s kým bych se mohl ztotožnit. Ani témata se mě příliš nedotkla, ať už si komentátoři jakkoli lebedí ve výstižnosti zobrazení postsocialistické reality. 2) 44letý scénárista, režisér a spoluproducent Szabolcs Hajdu (taky nedobrovolný hostitel Farkaš) pojal vlastní divadelní hru vskutku jako rodinný film. Zangažoval vlastní manželku, dceru, syna a dvanáct svých studentů kameramanů (třináctý je profík) a vše kvůli úsporám natáčel ve vlastním bytě. Některé detaily viz Zajímavosti k filmu. 3) Rozumná délka a jakási kompaktnost, jednota místa, času a děje jsou dalšími pozitivy díla. Možná jsem šťastný, jen si to neuvědomuji. (18.01.2018)