Que Dios nos perdone

Mimořádně slizký potrat Chúlia Iglesiase sériově obšťastňuje svou gigantickou kládou vilné madridské sedmdesátileté roštěnky, a ty ten příval červenoknihovní něhy a romantiky tak nějak nerozdýchávají. Proto se mu snaží ty jeho vkusné milostné rejdy zarazit neméně psychicky vyladěné duo iberských cajtů, ala oddělení Q, ve složení kokotavý sociofob a agresivní psychotik. A je z toho opět kulantní LaIslaMinimalistický napínač s řadou drobných osobních dramat, kterým se táhne vedrem zatuchlý pach rybiny a tříselných mykóz a jenž oplývá takovou zvláštně bezútěšnou, civilně syrovou atmosférou. Těžko popsatelnou, ale nebyl bych to já, kdybych se o to alespoň nepokusil. Takže si zkuste představit videoklip k tklivě molovému hapkohoráčkovskému šansonu s chrchlající rozpadající se Hegerkou v pozadí a názvem třeba „Když ti bába v negližé přirození pohryže“. (09.06.2017)

Taková maličko horší La isla minima. Podobný příběh, i dvojice policistů, jen je zasazen o několik desítek let později. Ale na tom zase až tak nesejde. Hlavní je to všudypřítomné horko, které bylo cítit i z monitoru a ze začátku určitá bezradnost a beznaděj. Odvrácená tvář Madridu je rovněž hodně povedená a ve finále je z toho hodně slušný, řemeslně velmi dobře natočený, kriminální thriller, kde si (nejen) na samotného vraha budete muset nějaký čas počkat. Vivat Espaňa. (07.05.2017)

Ta představa působí v krimi žánru strašně směsně a archetypálně. Plešatějící ranař v rozevláté košili a koktající uhlazený intelektuál v obleku pátrají po sadistickém vrahovi. Jenže Alfaro je i přes zbrklé pěsti charakterní dobrák a Velarde naopak lehký sociopat, kteří pracují v chvílemi až nepochopitelné symbióze. Málokdy se urodí tak skvostný scénář, který hraje na podle klasických not, přičemž ale všechny charaktery i situace řeší úplně jinak, než jak je běžný divák zvyklý. Především pak téma motivu vražd starých žen je vcelku neokoukané a režisér se nebojí koketovat s náznaky i s explicitním násilím, přičemž jedno i druhé servíruje přesně tehdy, když to čekáte naopak. Je v to v každém ohledu překvapivé, odvážné i trefně černohumorné. Od scény s opuštěným kotětem to pak nabere neskutečné grády, které s rozdáním karet tempo nejenom neztrácí, nýbrž násobí, protože zásadní dějové zlomy se odehrávají jaksi mimochodem. Vzniknout něco takového na druhé straně Atlantiku, okamžitě se to zaparkuje v pozici „instant classic“. Divím se, že Warneři ještě nevyřvávají do světa zvěsti o okamžitém remaku. (19.07.2017)

Španielom kriminálky idú skvele, ale predovšetkým tie mysterióznejšie (Telo, Contratiempo, La Cara Oculta atď.). Tu sa to nejako vlieklo a namiesto prípadu sa väčšina času orientovalo na dvoch divných vyšetrovateľov - koktavý Hoffman hovoriaci hispánčinou, ktorému pri podozrivom bez problémov vypadne pištoľ z ruky, a nejaký prestárnutý Vin Diesel čo nevie skľudniť hormón. Sympatie som veru nenašiel ani k jednému a finále nebolo také vybičované než by som čakal. (14.05.2020)

Uspávankové tempo v prvej hodine filmu sa síce snaží navodiť tú správnu atmosféru, zistíme čo-to o problémoch pri vyšetrovaní a napokon aj niečo o hlavných postavách, ale všetko to pôsobí kontraproduktívne. Druhá polovica má švih, svojské tempo a patričné napätie. Keby bol film o 20 minút kratší mohla to byť pecka. (29.10.2018)