Koe no katači

Ach, jak bych se netěšil. Jméno tohoto filmu viselo v top žebříčkách proklatě vysoko a já vyhlížel den, kdy se si ho budu moci s čistou myslí shlédnout. Jak zmiňuje Larky, i mě víc než dost zajímalo srovnání s Kimi no na wa , protože podle všeho v roce 2016 vznikla hned dvojice anime filmů, který mají patřit k tomu nejlepšímu, co v tomto žánru vzniklo. Zatímco Makotův poslední počin je čistý magický realismus; hravý, poetický a velmi rád nás nechá se i zasmát, tak jsem tušil, že skutečnější komorní příběhová linka Koe no Katachi mě zasáhne hlouběji. Scénáristicky to není tak vybroušený, jak by se dalo očekávat, ale emoce, jo, ty odsud čiší jak z protrhlé hráze. I když postava Ishidy je hlavním vypravěčem, neskutečně hluboká postava neslyšící Shouko je alfou omegou chvilek nejstrhujících. Silné momenty jsou dávkovány a rozpoloženy s chirurgickou přesností; když se přistihnu, jak zírám s otevřenou pusou anebo jak nahlas volám "Delěj, běěěěž!" (diváci pochopí kdy :-) ), tak vím, že mě tvůrci mají tam, kde přesně chtěli: V hrsti. Atmosféricky to nemá chybu i přesto, že děj za žádných podmínek nikam nespěchá, mám drobné výčitky vůči pár twistům. Nemužu se ubránit dojmu, že k jejich docílení se muselo sem tam sáhnout k trochu hloupějším a nevěrohodným sekvencím, mírným a krátkodobým zatměním myslí některých do tehdy názorově jistých postav anebo postrčení některé z nich směrem, který byl pro ní netypický. Malinko mi též vadilo až nezdravě časté se omlouvání a párkrát se buďto vzlykalo až moc hustě anebo až moc frekventovaně, ale to jsou drobnosti, které rád odpustím. Proč? Protože Koe no Katachi je jeden velký příběh o lidskosti. Dozajista si to uvědomujeme, že jsme tvorové chybující a je pak jen a jen na nás, jestli to žehlení našich dávných bot má význam. Pokud nad odpovědí váháte (po pravdě, i kdybyste neváhali), určitě si udělejte chvilku pro tento emotivně charakterní příběh Ishidy a Shouko. V mých očích je totiž dospělejší Koe no Katachi výrazně silnější zážitek co Kimi no na wa a zcela zaslouženě patří na piedestalu v této kategorii k dílům nejlepším. 90%. P.S.: Film může působit ne úplně zakončeně - doporučuju si přečíst posledních 5 dílů mangy a o to víc pochopíte například počáteční tvrdohlavou toleranci Shouko k šikaně své osoby. (21.05.2017)

[4,5*]     "Ishida-kun is moving his hands around." "It's probably sign language." "What? Wow. I didn't know he had that special skill."     Po dlhšom čase jeden japonský animovaný film, od ktorého som nedokázal odtrhnúť oči, nádherným spôsobom rozoberajúci stále aktuálnu tému šikany. Režisérku Naoko Jamada som nepoznal, ale odteraz ju už určite budem mať v hľadáčiku. Už samotný príbeh je veľmi silný a hlboko ľudský, čo ma ale uchvátilo najviac, je tá prepracovaná psychológia, na animovaný film veľmi neobvyklá. Film zrejme najviac vystihuje prívlastok animovaná psychologická dráma. Tých postáv je toľko a tie vzťahy sú často tak zložité, že sa v nich jeden menej pozorný divák musí nutne strácať. Skvelým vizuálnym nápadom sú krížiky na tvárach postáv, ktoré sa objavujú a miznú podľa toho, aký má daná postava aktuálne vzťah ku hlavnému hrdinovi.     "I want you to help me live." (19.11.2022)

S Kimi no na wa. to má sice společný rok vzniku, ale to je tak vše – jinak nemá smysl tato dvě díla srovnávat, neboť každé je žánrem i formou o něčem úplně jiném a každé cílí na zcela odlišného diváka. V prvé řadě se sluší uznat, že si tvůrci Koe no katači naložili na bedra nelehký úkol. Vytvořit psychologické drama z období dospívání, které by bylo uvěřitelné (v prvé řadě tedy se zdařile napsanými postavami a jejich propracovanou psychologií), dokázalo se víc než jen hloupě a povrchně dotknout tématu inkluze handicapovaných lidí do „normálního“ kolektivu a zobrazit příčiny, průběh a následky šikany na jednotlivce i kolektiv, ale zároveň nebýt prvoplánovým mravokárným snímkem či těžkým dojákem a procházkou slzavým údolím, a do toho si ještě zachovat nápaditost, sympatické postavy a výbornou audiovizuální stránku, která se od děl KyoAni už tak nějak tradičně očekává. A světe div se, jim se to podařilo. I bez patosu. Jak správně poznamenal ve svém komentáři Larky, o ubrečenou středoškolskou romantiku se skutečně nejedná a tvůrci dobře ví, na které aspekty se mají zaměřit. Ve výsledku jsem však váhal mezi 4* a 5*, a to především kvůli na místě přešlapující prostřední části a poněkud unáhlenému závěru, ale jelikož se podobně zdařilých anime z daného žánru rodí jak šafránu (napadá mě teď z hlavy akorát Aura, která ale od druhé poloviny šla do kytek), je nutno uznat, že Koe no katači je zkrátka jinde a i za nejlepší použití The Who v anime si tu pátou hvězdu zaslouží, nuže? (23.12.2019)

Nejvíc emo film, co jsem viděla! Postavy jsou vnitřně rozervané, trpí, snaží se dát svůj život dohromady, vnitřně trpí ještě víc... V jádru je to ale vztahové drama muže, který kdysi šikanoval a zaplatil za to, a ženy, kterou šikanoval, a která si z toho odnesla trauma. To trauma mají vlastně oba. Snaží se k sobě přiblížit, ale staré křivdy a rány, které utržili, stále stojí mezi nimi. Pokud se těšíte na roztomilé, fantaskní anime, tak tohle není film pro vás. Tichý hlas (používám překlad anglického Silent Voice) je prostě psychologické drama, které jen coby formu vyprávění používá anime. Nabízí silný zážitek, ale osobně bych vyhodila některé příběhové linie, protože celkovému příběhu příliš nepřidávají, a film zbytečně prodlužují. 70 % (23.12.2017)