Sámská krev

Není to špatný film, dokonce bych řekl, že velice zajímavý. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že tam jaksi něco chybí. Asi tak 65 až 70 let. A taky je tam několikero takových nelogických věcí. Malá Laponka uteče od rodiny, dojede někam do Uppsaly, a najednou začíná pod cizím jménem studovat ve škole? Já nevím, neznám podrobnosti toho, jak to chodilo na severu Evropy v té době, ale připadalo mi, že to její zařazení do systému byl až nějak moc jednoduché. Bylo to pěkné, ale znova se na to asi už nepodívám. Nicméně výkon Leny Cecilie Sparrok byl vynikající. (21.06.2019)

Vzorová Skandinávie se vším všudy. Včetně nedostatku emocí a důvodů oblíbení si hlavní postavy. Přitom příběh sám o sobě má strašnou sílu a táhne příběh po celé dvě hodiny. Švédi se zjevně vůbec nezdají. Nejen, že tyranizovali Finsko z východu, ještě dávali za vyučenou Laponcům na severu. Bylo mi tak té holky opravdu hrozně líto. Kór, když jí „čistí“ Švédi nadávali takovými nadávkami, které bych si já sám ani nedovolil říct. A hlavně bych neměl vůbec důvod, protože byla po celé dvě hodiny úplně v pohodě. Jen dušičku to poznamenalo na tolik, že i v důchodu jí to pořád nedalo spát. Opravdu smutný příběh jednoho národa uprostřed národa, kterému to evidentně vůbec nikdo neusnadňoval a Švédi jsou dobří, že toto téma po filmařské stránce dokázali otevřít a přiznat si to jako chybu. (09.10.2017)

Proč nezůstat ještě chvíli v Laponsku (nebo v Sámsku?), když naší březnovou krajinou funí samí blizzardi. Po "Země je hříšná píseň (1973)" jsem jen volně přešel z Norska do Švédska, kde na mě čekal příběh zcela jiný, i když stejně hustý. Snahu o asimilaci dobře chápu (za šest let studia v Německu jsem se také asimiloval), ale založit rodinu, zestárnout a zemřít jsem chtěl přesto zde. Teď už chybí jen poslední krok. Elle Marja, pro níž "švédská škola" byla něco rozhodně jiného než pro mě, se i přesto, že její "šikana" byla (teď už je to nejspíš jinak/naopak) součástí státní politiky vůči menšinám, rozhoduje zcela a definitivně opustit své etnikum a připojit se k majoritě. Byla to riskantní cesta a nemusela se zdařit. Na druhé straně chápu, že si tím cestu zpět - i na pohřební slavnost - zcela uzavřela. Nakonec se hlas krve přece jen ozve, ale není to jojk, je to jen labutí píseň... Pozn.: Češi také nebyli také nebyli zcela tolerantní ke svým menšinám (Slováci, Rusíni, Cikáni, ze Židů měli spíš strach), bylo v důsledku jejich nabubřelosti a povýšennosti (po letech poníženosti) a nezvdělanosti, sotva (až dosud) to byly projevy rasismu či xenofobie. V tomto smyslu je třeba číst tento film jinak, než že Švédové mají odvahu upozorňovat na své vlastní nedostatky. Ctějí tím říct, že tohle (apartheid), byly přehmaty minulosti, nyní jsou však čistí a otevření, takže se v podstatě nic nestalo. Podobně (ovšem v mnohem větším rozměru) se pokouší řešit podobné (samozřejmě ve větší intenzitě) i v Německu. V podstatě se jedná o snahu "přepisovat dějiny". (12.03.2019)

"misterz" trafil svojim názorom: "Jeden z mála príkladov kedy forma a zručné zrežírovanie ďaleko prevýšili obsah a príbeh samotný" klinček po hlavičke. Za mňa je to teda málo, pričom v prípade takýchto filmov, ktoré sa snažia človeku podsunúť pointu, ktoré by mali mať akúsi "hĺbku", musím byť emocionálne zasiahnutý. Bohužiaľ, to sa nestalo .. (28.05.2018)

Ba i ti šikovní Laponci / se silami jsou na konci / jen jeden z národů neskoná / hrůzy severu slavně překoná! Sámská krev je příběhem, který vrhá zajímavé světlo na cosi, co je směrem k menšinám zbožným přáním řady dobrých Čechů: Výsledky dobrovolné asimilace. Tam, kde hy-, tam, kde hy- / kde hynuli sobi / Čech se přizpůsobil! Hlavní hrdinka Elle Marja, dítě nikoliv přímo z Bullerbynu, je inteligentní mladá žena, která když okusí slasti minoritnosti, rozhodne se stát se Švédkou se vším všudy, podmínkám navzdory. Nastupuje identitní dobrodružství, road movie směrem pryč od okleštěného vzdělávání na bázi vymývání mozků, potupných procedur etnografie, frenologie, tajtrlíkování v kroji (který funguje jako žlutá hvězda) a pachu sobího tuku k vysněnému začlenění se do vznešené kultury utlačovatelů. Režisérka Amanda Kernell podává velmi přesvědčivou, aseptickou, do detailů promyšlenou inscenaci procesu, který se povedl - tak nějak. Obohaceno pro některé šokující zprávou o inteligenci jako schopnosti přizpůsobit se a tom, že zadaří-li se, je to vlastně dost škoda. Jojk! (09.03.2019)