Pelíšky

„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!” –– Pro mě bezesporu nejlepší film české kinematografie vůbec. Už jenom ta skutečnost, že mě dokázal natolik chytit za srdce svým dokonalým kouzlem tehdejší doby, že jsem se do ní chtěl byť jen na krátkou chvíli podívat, mluví snad už za hodně. Pokud k tomu však přidáme životní roli Jiří Kodeta (čest jeho památce) a všeobecně skvělé herecké výkony, brilantní scénář perlící jednu glosu za druhou a výbornou Hřebejkovu režii, znamenají pro mě Pelíšky film, na nějž se můžu dívat stále dokola a dokola a stále jej budu obdivovat. A při scéně, kdy Kodet hraje českou hymnu, mi pokaždé naskočí husí kůže. (24.07.2008)

po revoluci vzniklo hodně filmů, ale jen pár se jich zapsalo do podvědomí lidí tolika hláškama (..já jsem přesvědčen, že kdyby mi chrstli vařící olej do ksichtu, tak se ona bude co? bude se smát! a otci na očích se tahá s největším exotem v okolí!). tvůrci se ,,nešetřili" a role napsané pro M.Donutila, B.Polívku, J.Kodeta atd., atd. jsou geniální. a také díky nim, jednou i nastupující generace bude vědět, že existovali soudruzi a že byl nějakej rok 1968. jak hlásal J.A.Komenský - škola hrou! komedie pro všechny bez rozdílu věku a politické příslušnosti. ,,to bude asi od soudruhů rodičů!" (16.04.2006)

Kultovní tragikomedie, skládající se z řady volně na sebe navazujících scének ze života v naději nasáklém soumraku aniž by si to kdokoliv z účinkujících tak úplně uvědomoval. A tím se i do větší míry snad do poslední jedné zlidovělé momentky řídí. Až se skoro nenápadně hořkosladká komedie přehoupne do potemnělé a posmutnělé tragédie. Vůbec nejnepříjemnější mi ale bylo v chvílích, kdy jsem viděl v interakcích a chování postav této fresky současnost. Poškozená mentalita celé společnosti je stále více než viditelná. Spolu s Jiřím Kodetem by měl člověk chuť se pak znovu ptát: "Ty máš ve škole tu ruštinu. Jak se řekne rusky ´hajzlové´?" (01.01.2024)

"Na mě si s nějakým nokem nepříjdeš děvenko!" ___________ Aneb tragikomická multigenerační výpověď o životě v tý nejzábavnější podobě, nejlepší Vánoční pohádka, Svatý Grál českýho humoru, a zároveň nejmilovanější evergreen domácí kinematografie kterej si zamiluje jak květinová alternativa, tak boomeři. Jednoduše: co scéna to legenda, co hláška to perla. 116 minut český dokonalosti ryzích jak skleničky od soudruhů z NDR. Doporučuje 10 Gagarinových bratrů z 10. (01.09.2016)

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)