Pelíšky

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)

Hořká komedie, ale zas taková legrace to nebyla. Starší ročníky mi několikrát povrdily, že místo smíchu jim z toho běhal mráz po zádech... Já se bavil do té doby, než mi i rodiče řekli, že rok 1968 se pro ně stal děsivou noční můrou a že tenhle film už vidět nechtějí... Tak přemýšlím, zda generace nezasažené socialismem pochopí správně z tohohle filmu dobu, která byla hnusná, temná a pro mnohé bezvýchodná. (08.03.2011)

Původně televizní film se shodou okolností dostal do kin a poté se rychle stal českou vánoční klasikou, takže astronomicky vysoké hodnocení vlastně ani nepřekvapuje. Pelíšky mají bez debat hned několik zábavných momentů, ale stále vypadají jako slepenec skečů posbíraných v dobách socialismu, na jehož závěr je trochu křečovitě naroubována invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. (02.05.2022)

Jeden z nejlepších českých filmů, co u nás byly po revoluci natočeny - co více se dá říct? Napoprvé to u mě tak docela nefungovalo (dala bych 3*), ale napodruhé už zůstaly výhrady jen drobné a nasmála jsem se převelice... i nějaká ta slza ukápla. Dobrý příběh, skvělí herci, nezapomenutelné hlášky, mně to stačí ke spokojenosti. Jsem holt "tupé publikum", kam se hrabu na yntelygenta, jakým je uživatel "dablju". Dablju celého světa, vyližte si prdel! 90% (11.02.2009)

Kultovní tragikomedie, skládající se z řady volně na sebe navazujících scének ze života v naději nasáklém soumraku aniž by si to kdokoliv z účinkujících tak úplně uvědomoval. A tím se i do větší míry snad do poslední jedné zlidovělé momentky řídí. Až se skoro nenápadně hořkosladká komedie přehoupne do potemnělé a posmutnělé tragédie. Vůbec nejnepříjemnější mi ale bylo v chvílích, kdy jsem viděl v interakcích a chování postav této fresky současnost. Poškozená mentalita celé společnosti je stále více než viditelná. Spolu s Jiřím Kodetem by měl člověk chuť se pak znovu ptát: "Ty máš ve škole tu ruštinu. Jak se řekne rusky ´hajzlové´?" (01.01.2024)