Mudbound

(19/2018) / Nekompromisne natočená dráma z amerického juhu. 134 minút neposkytne ani len jednu na oddych od depresívneho príbehu, ktorých sa isto podobných odohralo mnoho. Presný casting bol v tomto prípade nevyhnutný a musím povedať, že herci sú hlavným tromofom Mudbound. Uvidíme, či film zaujme v kategórii adaptovaný scenár, ale ja tu šancu vidím. (8/10) (03.03.2018)

Parádní filmy o tom, jak život není (nebyl) fér snad nikdy úplně neomrzí. A taky jsem rád, že je MUDBOUND namísto vyčpělé éry otroctví posazen až daleko za období Rekonstrukce a zákonů Jim Crow, na segregovaný Jih okolo druhé světové a tak dobře ilustruje návrat mnohých barevných hrdinů zpět do "bahna" starých, hluboce zakořeněných poměrů a pravidel. Film je navíc skvěle vyprávěn, trpělivě a z různých perspektiv, má pár neokoukaných hereckých es (Mitchell, Banks, Clarke), ale co mě tu hlavně těší - nemám pocit z další prvoplánově plytké black lives matter fňuk-fňuk agitky. Tady v tom je silný příběh o Americe. (20.11.2017)

Všeho moc a zároveň všeho málo. Na ploše více než dvou hodin se autorům podařilo rozmělnit příběh dvou světů, který diváky sice bombarduje dramatickými situacemi, ale přesto zůstává naprosto umělý a povrchní. Totéž platí pro postavy, které (vedle toho, že jich je poměrně hodně) jsou šablonovité, nebo rovnou ploché a bez prostoru. Všudypřítomný patos navíc zabil všechny šance dostat z diváka alespoň náznak nějaké emoce, což je při daném tématu přinejmenším zvláštní. Mudbound je nakonec tedy učebnicovým příkladem toho, že i časem ověřené téma, byť řemeslně asi bezchybně zpracované, se po tisícím zrecyklování jednoduše přejí, pokud do něho autor nepřidá alespoň kapku své invence, kterým by jej odlišil. (04.01.2018)

Jižanské drama vyseknuté a la William Faulkner, stejně jako on nám neodpovídá na otázky, které zrovna klademe, a odpovídá na ně jindy, později, často až tehdy, když nás už nezajímají. Film ale není kniha, případně literární dílo. "Spojeni/slepeni/svázáni bahnem", přetože trvá přes dvě hodiny, nemá dost času na rozběh, na který si Faulkner vždycky potrpí. Naopak, různé vsuvky, elipsy, paraboly, mezerníky a pomlčky, s jeho literárním stylem vcelku korespondují... Jižanský (odvozeno od podstatného jména jižan, southerner) diskurs, ke kterému tento film rozhodně patří, je třeba pojednávat stále znovu a znovu, nelze jej vymezit zákony ani předpisy, aní jinou literou, na to je stále příliš živý... stejně živý jako když první otrok utekl z bavlníkové plantáže.... I my o tom v naší historické paměti něco víme: slovo "otrok" (slave, Sklave, esclave, schiavo atd.) pochází z řeckého slova “sklabos”, a znamená “slovan”. Pozn. 1: Film, jehož příběh si jde zpočátku svou cestou, se v závěru tříští do zbytečně mnoha dílčích závěru (milostný trojúhelník, postválečná traumata, KKK, patricida, shledání se synem,...) Pozn. 2: William Faulkner měl k filmu zřejmě dost rozpačitý vztah. Dobu nadšení z nového média vystřídalo zklamání z poněkud neúspěšného pokusu o proniknutí do filmových ateliérů. (09.08.2018)

Podobných příběhů jsme tady měli už nespočet. Dvě rodiny, mnoho osudů, žádný ovšem nejde úplně do hloubky. Některé postavy jsou odfláknuté, k jiným nás tvůrci prostě nepustí. Nikdy nejdeme úplně na dřeň, ani v závěru ve stodole režisérka (samozřejmě černošská) nevymáčkne pořádné emoce. Řešíme postavení žen ve společnosti, rasismus, hluboce zakořeněné poměry, démony z válečných bojů. 40. léta. Hitler dává všem jasně najevo, jak velká je jeho moc. Japonci nečekaně udeřují. A kdesi v Mississippi dvě rodiny farmaří. Jedna bílá, druhá barevná, jak je tehdy titulovali. Férově se k ní nechovají ani poté, co jejich syn pomůže osvobodit nejen Evropu od fašistické nadvlády, dál je tím špinavým negrem, který nemá co dělat na místě spolujezdce a nedej bože, aby měl poměr s bílou dívkou. Stopáž je přepálená, mnohé scény bych zhutnil, jiné vynechal. Herecky velmi slušné. Možná to může zapůsobit na nějaké akademiky, jsem ale přesvědčený, že bez přidané hodnoty tohle dílko brzy upadne v zapomnění. (27.12.2017)