Reklama

Reklama

Vládci chaosu

  • USA Lords of Chaos (více)
Trailer

Oslo. Norsko. Počátek 90. let minulého století. Na undergroundovou scénu vtrhne jako uragán nový, nekompromisní styl heavy metalu – pravý norský black metal! Žánr, který si i přes svou výbušnost a brutalitu zachovává jistou majestátnost, nechvalně proslul po celém světě nejen kvůli neobyčejným úspěchům svých hudebních představitelů, ale také sebevraždám, vraždám a hořícím kostelům, jež se staly charakteristickým fenoménem metalové subkultury. Sedmnáctiletý Euronymous (Rory Culkin) touží uniknout ze spárů idylického středostavovského života. Společně s partičkou fanatických mladíků, kteří si říkají Necrobutcher, Hellhammer a Dead, založí nejděsivější kapelu na světě - Mayhem. Skupina se proslaví především extrémností svých vystoupení a morbidním kultem, který ji obklopuje. Temný svět, který Euronymous stvoří, se však brzy propadne do bažiny vražd a žhářství poté, co se soupeření s Vargem, členem kapely Burzum, vymkne kontrole. (Cinemax)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (152)

666Carnage 

všechny recenze uživatele

Tak tohle bylo hodně hustý. Kdyby tohle nebylo podle skutečný události tak bych si říkal koho to sakra napadlo natočit ale ono se to stalo a je to hodně hustý. Hail satan, black metal, zapálený kostely a hodně bodných ran. Přesně takhle by se dal shrnout tenhle snímek. Tohle se musí vidět. Rozhodně další věc co udělám bude, že se mrknu na ten dokument. Tohle ale bylo dobře zahrané a natočené black metalové drama, kde bylo skoro až do obývacího pokoje cítit smrad spáleného dřeva z oněch kostelů. A taky každá bodná rána byla trochu jiná než v kdejakém slasheru. Tohle se povedlo a to myslím v tom filmařském smyslu. Pro někoho životní styl a pro někoho životní úděl. Někdy je lepší málo než moc a tyhly kapely nesoucí název Mayhem a Burzum si prožily hodně pestrou minulost. 80% ()

Renfield 

všechny recenze uživatele

Vůbec nebudu řešit bylo nebylo, v takto složité věci má stejně každý z aktérů svoji pravdu. Lords of Chaos tak beru spíše jako "to známé dění" z pohledu Jonase Åkerlunda, který byl vlastně poblíž. Tím by snad mohl být na jeho zfilmování nejpovolanějším a je fakt, že jsem v některých věcech měl ten pocit. Åkerlund se rozhodně nebojí násilí, to je zase vzhledem k tématu velmi vhodné, třeba taková scéna sebevraždy Deada tím získává na síle. Kamera působí jako z videoklipu, má hodně barev, což mi k filmu sedne, i když se tomu vlastně divím. Výborné jsou snové lesní pasáže, nebo ty co ukazují vznik fotek, či koncertních videí. Příběh nepostrádá všechny známé momenty, ne vše v něm mi samozřejmě sedne, ale jak jsem psal, pohled Jonase Åkerlunda. Herecky je to každopádně velmi slabé, zajímavě se jevil typově velmi povedený představitel Hellhammera, jenže ten se tu jen mihne v několika scénách. Nejvíce mi tak sedl Jack Kilmer, ten Deadovu vyšinutost zase na malém prostoru vystihl ( i když mu to možná reálný předobraz usnadnil), ostatní se ani nepřiblížili. Nejhůře je na tom Emory Cohen, kterému toho Vikernese prostě věřit nemůžu, v několika scénách jsem se musel smát. Zkrátka Jonas ho mohl naštvat i nějakým kvalitnějším hercem. 60% ()

Reklama

Asia_Power 

všechny recenze uživatele

Kdo mě zná, ten ví, že sem velmi mentální a tudíž mám ráda všechny odrůdy mentálu včetně černýho. Dokonce se vám svěřím, že jako puberťačka sem snila o tom, že založím kapelu se kterou následně dobliju celej svět. Buddhožel když máte hlas jako vypíčenej pikaču, měříte 140 cm, vážíte 31 kg a vaše rodná řeč je ukvíkaná vietnamština, tak existuje malinká šance, že to neklapne a to ani přes to, že sem povyrostla 10 cm, vyžrala se na 36 kg a naučila se několik jazyků. Přesto všechno ve všech jazycích stále zním jako vypíčenej pikaču a tak metál jen poslouchám při vaření (perníku) a zalévání kytek (marihuany). Jenže žili byli lidi, co měli oproti mně výhody. Narodili se v Norsku, byli naprosto mentální, jejich hlas zněl drsně jak severskej mráz a pro správný promo se nebáli ustřelit si palici, zapálit sem tam nějakej kostel, nebo kuchnout spermohlta. Tyhle intelektuanály ve filmu vede Roura Kulkinů a předvádí dobrej hereckej výron, takže nemáte ani s ním ani se zblitkem těch vylízanejch hovad, žádnej problém. Zato oni maj problémy se všema a se vším, navíc i mezi sebou a tak nám vše směřuje k tomu, že jeden mentál opíchá druhýho mentála a tím tomu všemu nasadí korunu a vystřelí slávu kapely do nebes. Teda hned jak je pustěj z lapáku. Kdo v tomhle není exkrementně znalej tak tomu jen dodám, že drtivá většina viděného se opravdu stala, tudíž nejde ani tolik o nafukování bubliny, jako spíš o, celkem pravdivej, příběh vznikání norskýho black metalu. ()

verbal 

všechny recenze uživatele

Abyste dokonale pochopili hloubku charakterů ve filmu prezentovaného výkvětu sveřepých norských intelektuálů každým coulem, předkládám nejprve fundovaný zpěvný překlad roztomile romantické a oduševnělé lyriky kultivovaného chlapeckého kvarteta Mrzačení, a sice rozkošné plísně s názvem Nekrochtíč. Taxi pro začátek do uchu libých tónů průmyslové frézy s vymlácenými ložisky společně rozverně zanotujme procítěným barytonem v plném rozsahu akutní hnisavé laryngitidy. Tři, čtyři, tralala tralala: “Toužím po tvé smradlavé mrtvole, nic mě tolik nerozpálí, ty vole, než mrdat tě, až ti prasknou kosti, další by měla chcípnout. Kape mi z kokota, když mrdám tě na dřeň, už to moc nedávám a z tebe, pomalu mi pěkně jebe. Refrének: Nekrochtíč, nekrochtíč, camcarýja umc. Žeru maso tisíce mrtvol krvesajných bezkundých jeptišek, vnitřnosti se jí derou z prdele, zatímco lížu její slizkou piču a za kozy ji držím vesele. Refrének: Nekrochtíč neckrochtíč, jen pojď, ty pozérská mrtvolo a chcípni znovu, camcarýja umc“. Tak co? Taky cítíte ten hluboký podtext metaetické filozofie v úchvatném obalu nejčistší strukturální sémantiky, jež může pocházet jen z hlavy opravdového Müslitele? A to jste ještě neslyšeli megahit Mrdání vnitřností motorovku, který si přeložíme příště! Já si tedy myslím, že Black metal je jinde, a že tenkrát, zanořen až po koule v Oslu, jen tandem deviantních neonanicistických norských vypatlanců ve složení Retardymous a Tupernes stvořil svým mentálním moulinexem cosi, co si konečně mohou neméně nadaní řezničtí učňové s Mordorem v jinak prázdné hlavě pobrukovat u erekce na jatkách při pomalém bourání skotu žabikuchem. A paxe nám kluci tak dlouho kočkovali o to, kde je větší a populárnější dement, až Tupernes Retardymouse živočišně opíchal. Což se ovšem nakonec ukázalo jako geniální marketingový tah, protože se kohorta vymaštěnců se smyslem pro rytmiku, melodiku, sofistikovanou lyriku a éšestkové vokály zjevně během Tupernesovy patnáctileté „nápravné“ rekreace v norském Hiltnu přemnožila, paradoxně vystřelila prodeje pekelně odporného Burzumu do nebeských výšin a z vymletého vraha udělala kult. Jak příznačné a poplatné době! Nicméně filmový pomníček se nekonal, jak nám tu vnucuje zjevně Vargofilní obsah, kluci se celé historky zhostili objektivně a prostě bez příkras vykreslili ujeté lopatistické pičusy jako ujeté lopatistické pičusy, které Kohen s Kulkinem i skvěle vystřihli. Jen ten Rory byl trochu kástingová minela. Je totiž tolik podobný svému oslizlému bratrovi, až jsem při pohledu na něj každou chvíli čekal, že začne klást žertovné pasti na nějaké přitroublé blackmetalisty, kteří se mu vloupali do holobytu. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události jí předcházející sugestivně načrtly psychické nepohodlí jejího aktéra, a i v rámci filmu, který se celý snaží být tak nějak ztřeštěně ironicky vtipný, na mě její syrovost působila prostě jako rána do mojí vlastní hlavy. Ve zbytku filmu už se tenhle pocit ale nepodařilo zopakovat a pan režisér jako by se vydal jenom na honbu senzací, aby jeho výtvor vypadal cool. Paradoxně se mi tak nejvíc líbila první půlhodina, která mi připadala překvapivě komplexní a zasmušile přesná, ačkoliv dle záměru tvůrce to měl být teprve rozjezd a příprava na pravé peklo, které mělo přijít potom. Velký podíl na tom má i obsazení. Rory Culkin, kterého vidíme celou dobu, je takový standardní, ani dobrý, ani špatný, ale nejspíš nedostatečně démonický na svého antihrdinu. Jack Kilmer mi přišel hodně, hodně skvělý, mnohem víc schopný vyjádřit emoce i bezeslovně a zkrátka vytvořit fungující postavu a zaujmout diváka svým výkonem, leč zdržel se jen chvíli. No a Emory Cohen, jehož příchod měl být jako nalití benzínu do táboráku, mi přišel prostě marný. Nejenže nemá nic z Vargovy reálné děsivé vyšinutosti, ale ani si nedokázal vytvořit svoji vlastní osobnost, která by v rámci filmu nějak fungovala. Akerlund tuto postavu buduje zvenčí pomocí slovních popisů a barevně laděných kulis a podobně, ale od herce se mu pomoci skoro nedostává. A v tuhle dobu už píši komentář docela dlouho a nějak si nejsem jistá, jestli už jsem se dostala ke své pointě, a nebo jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Uvidíme, jestli si ještě vzpomenu. Ale myslím, že má myšlenka byla, že Jonas Akerlund je možná schopen natočení dobrého filmu, ale zatím k tomu určitě/bohužel nedošlo, a že s tou úrovní péče a detailu, jaké předvedl tady, jeho hrdinové vypadají pouze jako hlupáci. () (méně) (více)

Galerie (14)

Zajímavosti (27)

  • Scéna z živého vystoupení v Budapešti byla použita jako videoklip k písni „ManUnkind“ od skupiny Metallica. (Punisher)
  • Necrobutcher sa nechal počuť, že pokiaľ by Euronymousa nezabil Vikernes, spravil by to sám. (Odyseenko)
  • I keď Euronymous vo filme fajčí cigarety, v skutočnosti bol však nefajčiar. (Peter.N.5688)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno