Cesta utrpení

Asi z nostalgie nebo prostě jen díky faktu, že optika na filmy SS (které dosáhly toho největšího dna) je pokřivená, ale dávám nadprůměr. Je to cca poprvé po patnácti letech, co jsem neměl chuť film vypnout během prvních deseti minut. Vše je křišťálově jasné (žádné drama ani spletitý děj) a proto se lze soustředit na vizuál. A v tom si dal někdo sakra záležet. každý záběr je cíleně vymodelovaný (jako artové cvičení) a i když Steven Sádlo zahodil Aikodo, které proslavil a máchá rukama ve stylu kung-fu, je to normálně koukatelné a díky tomu, že se nešetřilo CGI krví, nevypadá to jako pohádka pro malé děti. Netvrdím, že to není užvaněné a polovina není jen pozérská šaškárna. Tvrdím jen to, že je to jeho první koukatelný film po sakra dlouhé době, který nepůsobí vyloženě trapně. (27.10.2018)

Steven ''pakoblížek'' Seagal se už 15 let z ničeho nepoučil. Nezhubnul, nesehnal kloudnýho režiséra a opět si napsal naprosto stupidní scénář, ve kterém se snaží filozofovat o světovém míru a důležitosti bojového umění, lásce k bližnímu svému a bůh ví co všechno Steven ve filmu ještě miluje. Sice ta bečka občas máchne rukama a sem tam s někým opravdu mrdne o zem, jinak se opět koukáme na záda o šedesát kilo lehčího kaskadéra, na cákance digitální krve a to je všechno. Jestli tohle ten namachrovanej pekáč ladil ve střižně rok a půl, začínám se děsit druhého Nica. Seagal dávno rezignoval na jakoukoliv snahu objevit se v něčem, kde si z něj půl planety nebude dělat prdel. Je ovšem šílené, že tahle blitka je po deseti letech to nejlepší co natočil, finální souboj trochu připomíná starý časy, kamera ujde, Kat Ingkarat je neskutečná roštěnka, jako při tý lesbický scéně v klubu jsem se konečně probudil z letargie a co je asi nejlepší, že se to odulé postarší prasátko konečně na žádnou mladou Vietnamku nevrhne jak megalodon na makrelu. Co se ale s tímhle chlapíkem stalo, to si láme hlavu asi hodně lidí. Jeho filmy do roku 1997 neměli prostě chybu. Nečekám už nic.35%. (08.12.2018)

S jistou znalostí kontinuity Seagalovy tvorby musím říct, že jde o jeden z jeho nejlepších filmů poslední doby a bulharské produkce mohou být zapomenuty. Vím přesně, proč tohle Seagal natočil, zapadá to přesně do jeho světa, má to v sobě odkazy k jeho raným dílům, jen místo tehdejší syrovosti se tentokrát vydal meditativnější cestou s až snovými a mystickými záběry - což se mi líbilo, film to povýšilo a hodně jsem to ocenil. Samozřejmě, že o ty souboje tady vůbec nejde, a možná schválně jsou natočené sice profesionálně a zručně, ale až sebeparodicky (a cíleně, viz ty přehnaně digitální cákance krve), takže naprosto chápu, proč mému synovi přišel film jako komedie. Jenže za vší tou zábavou leží skutečně poselství o tom, jak jsme si zkazili svět tím, že to, co dřív sloužilo dobru věci, jen zneužíváme - a nejde jen o čínské kung-fu. Občas je to přitažené za vlasy (scéna matky dcery s leukémií), ale nakonec jsem moc rád, že jsem to viděl, protože ta snaha o pozitivní a duchovní náhled na svět z toho sice naivně, ale optimisticky trčí, a já osobně mám raději optimističtější náhled na svět a na život. No a navíc tady zazní hned tři Seagalovy písničky, z toho jeho blues-jazzová verze Blue Suede Shoes pod názvem BBQ pod závěrečnými titulky. (29.04.2019)

Tak jelikož teď sjíždím po čase Seagalovky s tím jestli na ty filmy budu mít pořád stejný názor tak i tento kousek jsem dal na po druhé či na potřetí ani sám už nevím :-). Prvně jsem tomu dal tři hvězdy a musím říct, že to musím poupravit. Prvně bych řekl, že hlavně od roku 2016 ty jeho filmy nestali za moc. Každopádně tohle si pamatuju, že plánoval asi jako jeho poslední film, u kterého psal i scénář a musím říct, že je to znát. Je vidět snaha fakt si dal záležet na příběhu a detailech toho filmu. Příběh je po nějaké době takový, že si z něj někdo může něco vzít a to je za mě dobře. Když se dostanu k atmosféře tak ta mě fakt vtáhla a myslím, že každý kdo má rád nebo obdivuje východni, asijskou kulturu, hudbu a bojové umění tak zde bude spokojen. Dal co se týče obsazení tak každý tu měl nějaký prostor a nebyl tu jen do počtu a vše dávalo smysl, což se mi líbilo a opět to u těch jeho novějších filmu ne vždy bývá pravidlem. A co se týče bojových scén tak ty se mi líbili hodně jak vedlejších postav kde bych vyzdvihl souboj se sekyrami například tak i samotný Steven tu má několik povedených bojových scén a je zde opět vidět ta snaha jelikož až možná na jeden záběr jsem si nevšiml, že by tu měl dubléra jak bylo u některých filmu zvykem. Navíc kamera je tu hodně dobrá a tak ty souboje jsou dobře vidět a schválně to nezabírá místa jen aby Steven nebyl vidět ba naopak a za to palec nahoru. Takže pokud tohle měl být jeho poslední film a asi defacto byl i když bych rád viděl ještě nějaký, ale pět let už nic nenatočil tak kdo ví tak se to za mě povedlo suprově a klidně si to pustím opakovaně. Možná to nadhodnotím, ale každý by měl mít vlastní názor a na mě to zapůsobilo fakt dobře. Takže za mě celkově 88% a pět hvězd (10.10.2018)

Tak toto teda nebolo vôbec špatné. Stotridsať kilový Steven Seagal s nevskusnou briadkou typu kolečko sa tu fakt parádne rozohnil. Nekompromisne kruto zrúbal nejedného šikmookého gaunera. Súboje sú prehľadne spracované, a popri tom drsné, brutálne a krvavé. Až aj mňa ako diváka to niekedy fyzicky zabolelo, keď Seagal niekomu z tých zmrdov zlámal kosti. Ani vek, ani pribúdajúce kilogramy, neurobili z tohto akčného veterána karikatúru samého seba. Práve naopak, snímok "Cesta utrpenia" (Attrition) je sviežím závanom v jeho filmovej kariére. Je pravda, že je to miestami vypchaté vatou jeho pseudo mudrovania a zbytočného filozofovania, ale keď príde na akciu, tak je to masaker. Pán Steven Seagal bol i vo veku šesťdesiat šesť rokov borec. *** (06.08.2023)