Annette

„Dámy a páni, žiadame vás o bdelú pozornosť. Ak chcete spievať, smiať sa, tlieskať, plakať, zívať, bučať alebo prdieť, prosím, nie nahlas, len vo vašej hlave. Ste ponaučení, že máte byť potichu a zadržať dych do poslednej sekundy tejto show. Dýchanie počas nej nebude tolerované.” • Francúzsky provokatívny autor v podaní Leosa Caraxa, sa rozhodol svoju anglicky hovoriacu prvotinu ozvláštniť prostredníctvom muzikálového zafarbenia, keďže každá jedna sekvencia napokon obsahovala i akési „muzikálové odtiene,” ktoré dotvárali potrebnú atmosféru podľa momentálne nastaveného, citového rozpoloženia ústredných postáv: kariérneho komedianta, Henryho McHenryho [Adam Driver] a cieľavedomej sopranistky, Ann Defrasnouxovej [Marion Cotillardovej], jednak čochvíľa očakávajúcich i nový prírastok do rodiny v podobe titulnej postavy Annette, a jednak zároveň prežívajúcich manželskú krízu, ktorá vskutku naprosto zamávala s aktuálnymi náladami, čo sa práve akosi odzrkadľovalo na ich profesiách; v technicky kvalitne prevedenom a dramaticky ladenom muzikáli, ktorý divákovo oko najskôr upútalo: I.) kompozíciou obrazu, II.) strihovou skladbou, III.) akustickou zložkou, IV.) a rovnako aj hudobnou vložkou, a až azda potom zrejme i asociovane štruktúrovaným príbehom, ktorý dokonca miestami pôsobil predvídateľným spôsobom, občas zase bol ťažko stráviteľným, no najmä ako celok sa určite vyznačoval znesiteľným dojmom, ale po zopakovaní si tohto bizarného repete znovu vôbec netúžim; forma mala predsa o čosi značnejšiu prevahu nad rozporuplnejším obsahom! (18.07.2024)

Upřímně řečeno jsem z toho nerozhodný. Ten muzikál je neskutečně banální na hraně snesitelnosti, kdy musíme slyšet přezpívány ty největší absurdity a urputnost a doslovnost "zhudebnění života" mi připomíná už pověstné rozhodnutí Bethesdy začít Fallout 3 narozením postavy, což vede k nutnosti strávit prvních 40 minut hry nepřeskočitelným tutorialem bez jakéhokoliv dopadu na zbytek hry, kdy se musí odehrát nutné naskriptované scény. Stejně nesnesitelné mi občas přišlo sledovat protagonisty Annette, jak si při sexu zpívají, že mají sex, při porodu dítěte, že se jim rodí sítě, a při konfliktu, že mají konflikt. Občas to ale ve svojí absurditě jakoby obletělo zeměkouli a dostalo se to do kýženého místa z druhé strany - a já se místy bavil. A samozřejmně jsem si užil některá stylistická řešení. Caraxova rezignace na organické odvyprávění příběhu je pravděpodobně záměrná, ale já celkově nevím, jaká potěcha nebo zajímavost z toho má plynout. Když se toporný a statický film natočí schválně, je to pak v pořádku? (22.08.2021)

Chápem o čo Caraxovi šlo. Ono ten film je zase celom zrozumiteľný a priamočiary. Či je v ňom aj v rámci súčasnej spoločenskej situácie aj nutnosť, aby existoval, je otázne. Pretože veci o ktorých pojednáva sú často krát zobrazené v iných dielách údernejšie a menej polopatisticky. Na druhú stranu, čo pri Annette zaváži najviac, je forma. Tu sa Carax vyhráva a nejde len o hudobné čísla. Napríklad scény na lodi a vo väzení sú formálne silné, presvedčivé a zimomriavkové. Ten zvyšok potom dodržiava určitú schému. Nie je taký šokujúci, ako by sa mohlo zdať. Nie je ani taký invenčný, ako sa nám snaží občas nahovoriť. Čo ale rozhodne je, je zaujímavý. A tu je podľa mňa priestor, aby ho každý prijal po svojom. Niektorí budú nadšení. Iní nie. Ja som tak medzi. Som rád, že som to videl, ale vracať sa k tomu už nemusím. Hoci Annette ako bábka je čarovná. A Adam Driver zase raz dokazuje svoju všestrannosť a umelecký talent. (23.10.2021)

Neobaroko ztratilo své neo, zůstalo pouze baroko, jehož tíže pozlátkem nasáklého balastu možná měla být dalším korálkem v růženci žánrově ironických počinů cinéma du look, leč opakování modlitební mantry se tu vyjevuje jako dvojitě dvojsečná zbraň, o kterou se Carax tentokrát pořezal: opakováním formy došlo k rozředění její pravé síly, jíž byla síla negace právě skrze s konvencí nekompatibilní formu, do té míry, že negace negace (=formy) vyvolala jednoduchou matematiku – znásobením dvou mínus dostaneme plus, jímž není nic jiného než valorizace samotného obsahu. A v obsahu jsem neviděl nic než konvenci, které se dal jen jiný narativní vektor a místy komediální tón, přičemž ani jedno ani druhé nemůže stačit na vymanění se z ní. Symptomaticky, podrývání a hra s žánrovými formami (muzikál, melodrama, pohádka atd.) zde není nic víc než něco, co jsme už viděli v jiných komerčnějších dílech, neboť takováto "postmoderna" byla již dávno Hollywoodem zprivatizována. Hollywood tak Caraxe konečně dostihl a pohltil jako hlubina, do níž se vskutku neradno dívat, neboť v tomto pohledu se cinéma du look může zvrátit v cinéma du don’t look. Neobaroko vždy začínalo ve zdánlivé kýčovité sladkosti, aby zhořklo, ale tento přechod byl (v nejlepších dílech) zapříčiněn právě především inverzí konvencí daných forem, zatímco když chceme tento neobarokní dramatický oblouk opakovat pouze na rovině obsahu, tak vždy musíme dostat pouze konvenci, která se nám vloudí zadními vrátky. Snad měla být interpretační indicií přeměna loutky v živou bytost autorskou mise en abyme, kterou chtěl Carax na poslední chvíli přesvědčit diváka, že jeho film není jen bezkrevným Otesánkem, polykajícím rozpočet, ale dílem obsahujícím život, avšak i v tomto posledním pokusu (který není ničím jiným než replikací hollywoodských tužeb) selhal. (09.07.2021)

S hudbou Sparks som nebol vopred oboznámený, na film som šiel skôr ako na nového Caraxa po deviatich rokoch - tým pádom som nemohol čakať nič konvenčné. Tak to i dopadlo - nekonvenčné je presne to slovo, ktoré najtrefnejšie popisuje to, čo sa tu udeje. Nadväzuje sa tu na muzikálovú i opernú tradíciu, jadro filmu je však (ako tu už niekto chytro napísal) "prapôvodné", jedinečné a originálne - pri takýchto dielach je diváctvo zákonite rozdelené na dve skupiny, nehovoriac o kritikoch, s ktorými to tiež bude mať ťažké. Každá druhá scéna akoby rozprávala trochu inou rečou, no i tak akoby zázrakom Annette ako celok funguje, najmä kvôli nespochybniteľnej zainteresovanosti a odovzdaniu všetkých zúčastnených (Sparks, Carax, fantastickí herci), ktorí tento film očividne milovali už pri vzniku a dávali mu zo seba všetko. Bezprostredne po dopozeraní sa mi z tohto vrstevnatého megaúletu (plného extravagantných režijných rozhodnutí) trochu točila hlava, po uležaní však musím skonštatovať, že som pravdepodobne nič podobné ešte nevidel - čo je takmer vždy pozitívum. Navyše OST mi tu hrá už tretí deň. Carax je endemit a one of a kind. Vďaka za zážitok. (06.07.2021)