Tisícročná včela

Takový dlouhý slovenský film, ukazující několik věcí. Slováci toho mají s Maďári dost společného, a svou podobnost nezapřou. Tento film velice poeticky a s bohatým hudebním doprovodem vypráví o osudech včelařsko-zednické rodiny Pichandů od konce 19. století až po 1. světovou válku. Nejstarším členem je starý píchač Martiný Pichanda, který v mládí velice rád hrál karty v posteli s jednou místní píchandou. Předtím si ovšem dosyta zapíchali. Ta pichanda ovšem nebyla jeho žena, se kterou měl dva syny a jednu dceru. Kromě píchání je tento rod také znám svou láskou ke včelám, a jak věděl sám starý Martin, je třeba se neohánět, jinak schytáte žihadlo, jak se stalo na jeho oslavě šedesátin. V první části filmu v podstatě píchá snad každý s každým, měl jsem celkem problém se v tom zorientovat. Dokonce i nějaké kozy byly vidět. Rod je znám svou zednickou tradicí a občas se místní parta vydává na nějakou tu zednickou práci do Uher, tedy do těch Dolních. Významnou postavou je Martinův prvorozený syn Sámo, který má spoustu dětí a pokračuje ve včelařské tradici. Dále je to jeho brácha a hezoun Valent, ten opět neměl o píchandy žádnou nouzi. A jejich sestra Růžena, ta také nezůstala do konce života (snad ani do konce puberty) neposkvrněná. Sledujeme výjevy z vesnického života, oslavy, hodování, ale také tvrdou dřinu na polích a problémy se suchem, stejně jako s deštěm a také jednu silnou bouři. Mlýn po otci vyhoří a tak se jej ujme Sámo, kterého mlýn dobře uživí. Při pracovních zednických cestách se naši zedníci dostávají do kontaktu se stávkujícími sociálními demokraty, což jim způsobí nemalé problémy. Obzvláště poté, co jim nezaplatí hrabě Belány za podkovy, oni mu je pak nechtějí dát, a tak je udá u četníků a Sámo s ostatními jsou odvedeni na výslech, kde je jim jejich sympatie se sociálně-demokratickou stranou předhazována jako revolta proti císaři. Někteří se vydávají do Ameriky, jiní hledají práci v Miškolci, kde se omylem připletou na politický manifest soc-dem. a četníci začnou po účastnících střílet, což stojí život Sámova syna. Není to bohužel poslední vyhaslý mladý život. Třetí generace, tedy Sámovy děti, dorůstá zrovna v době, kdy zuří první světová válka. Mysleli si, že to bude sranda, stačí přece vypráskat Srby v Bělehradě, ne? Jeden syn má být malířem, druhý zase hodinářem. Válečná propaganda však jede na plné obrátky, malíře nepotřebujeme, je třeba všechny mladé a bojeschopné bojovat proti Rusům, i když jsou to také Slovani a Sámovi synové to pochopí a vzdají se jim. Nakonec však dopadnou špatně, jeden skončí s amputovanou nohou a druhý snad ani nepřežije. Starý Sámo se pak musí starat o svého vnuka. Stane se z něj něco jako záškodník a má v plánu ničit vlaky, přepravující vojáky na frontu, což je jeho poslední čin v životě. Nebylo to sice úplně špatné, ale toho píchání každého s každým na začátku tam bylo více, než je pro mé osamělé já zdrávo, ta hudba a různé umělecké vize se vyskytovaly příliš často a oslava venkovského života a dřiny není něco, čemu bych extra holdoval. Ale na svou dobu to muselo být bezesporu velice úspěšné dílo, utíkající z normalizační šedi na idylický slovenský venkov a zdůrazňující lidskou a rodinnou soudržnost a oslavující staré tradice. (12.09.2022) (méně) (více)