Režie:
Juraj JakubiskoKamera:
Stanislav DoršicHudba:
Petr HapkaHrají:
Jozef Kroner, Štefan Kvietik, Ivana Valešová, Michal Dočolomanský, Eva Jakoubková, Pavol Mikulík, Jana Březinová, Štefan Šafárik, Bára Štěpánová (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Sága slovenského zednického rodu Pichandů, jehož osudy sledujeme po třicet let na přelomu 19. a 20. století, slavila úspěch už ve své literární podobě – jako stejnojmenná kniha Petra Jaroše. Nutno však říci, že teprve ve filmovém zpracování režiséra Juraje Jakubiska, s řadou vynikajících slovenských a českých herců a hudbou Petra Hapky, se stala opravdu hitem. Propletená kronika jednoho liptovského rodu, osudy lidí denně bojujících o důstojný život na této zemi, o štěstí, lásku a smysl života, oslovila všechny. Poselství starého Martina Pichandy (nezapomenutelný Jozef Kroner) o tom, že všude, i v tom nejvšednějším a nejubožejším životě je třeba hledat si svou svobodu a smysl života, promluvila zvlášť výmluvně v totalitní realitě počátku osmdesátých let. Společnost se změnila, ale moudrost tohoto poselství zůstává stále stejně naléhavá. Film, který díky svému poselství a nevyčerpatelné Jakubiskově obrazové fantazii získal ocenění i na zahraničních filmových festivalech (např. nestatutární cenu La Fenice na MFF v Benátkách v roce 1983), patří k tomu nejlepšímu, co bylo v československé kinematografii od války natočeno. Kromě verze pro kina vznikl i čtyřdílný televizní sestřih. (Česká televize)
(více)Recenze (135)
Stará slovenská tvorba bola výnimočná tým, že sa na nič nehrala. Teda ak hej, tak sa skôr snažila podobať maximálne svojim bratom Čechom. Tisícročná včela je príkladom toho, že sme boli schopní vyprodukovať kvalitu, ktorá ani po rokoch neomrzí. Žiaľ, či sa Slovensko vráti aspoň k takémuto štandardu, kto vie. ()
Magicko-realistická sága jednoho rodu, která se výrazně inspiruje italskou kinematografií a která pro Jakubiska (aspoň z mého pohledu) přináší jeden z jeho nejlepších a nejucelenějších filmů. A ačkoli si to z Itálie bere víc než dost (třeba scénu demonstrace), pořád to má svoji osobitost, které jsem sice ne hned, ale pořád docela rychle, přišel na chuť. Fantaskní scény se zde chytře střídají s realitou, která je mnohdy těžká, ale protagonisté a lidé okolo nich se snaží z těžkých situací dostat i něco pozitivního, tudíž zde mají svůj smysl i scény, které se můžou zdát poněkud mimo. Hlavně je to ale je nejčistší ukázka poetiky slovenského venkova, kterou zpracovával třeba i Štefan Uher, ale Jakubiskovi takové podání sedlo naprosto dokonale, vzhledem k tomu, že jeho filmy jsou plné výrazných vizuálních hrátek - a tady jimi rozhodně nešetřil. Na mě jich je až moc na úkor všeho ostatního, ale tohle není tolik problém Tisícročné včely jako třeba Dovidenia v pekle, priatelia, jelikož tady je mnoho Jakubsikových nápadů vyrovnaných scénáři, který sám o sobě má spoustu silných scén. Ty necelé tři hodiny za to rozhodně stojí. 4* ()
Musím podotknout, že s podobnou osobou, jako je Valent jsem se zatím nesetkala. Ale oceňuji, že Hance chtěl pomoci a taky to udělal. Nádherná příroda. Toho chlastu, co tam proteklo, musely být také hektolitry (minimálně), ale pohřeb, ten je nezapomenutelný. Řeknu vám, nádherná ukázka domino efektu. A ta rychlost... Docela mne udivilo zmrznuté víno, poněvadž mám za to, že alkohol zmrznout nemůže. Inu, nikdy nevíte. ()
Len ťažko hľadať slová pre tento legendárny epos. Som celkom rád, že som s ním počkal a nepozeral ho už ako dieťa. Neverím že by som ho docenil a že by som si dokázal užiť Jakubiskovu poetiku. Tú ja totižto naozaj môžem. Najkrajší magický realizmus o ľuďoch, ktorí si mnohé javy vysvetľovali po svojom. Nikdy by som sa neoznačil za hrdého patriota, ale Tisícročná včela je úžasným mementom, prečo mám túto krajinu, s mnohými chybami vlastne rád. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (12)
- Film byl natočený na motivy stejnojmenného románu Petera Jaroše, který je i spoluautorem scénáře. (Terva)
- Film se natáčel ve skanzenu Zuberec a vesnici Zázrivá na Slovensku. (M.B)
- Tisícročnej včele prepožičala hlas Zdena Studenková. (gogo76)
Takový dlouhý slovenský film, ukazující několik věcí. Slováci toho mají s Maďári dost společného, a svou podobnost nezapřou. Tento film velice poeticky a s bohatým hudebním doprovodem vypráví o osudech včelařsko-zednické rodiny Pichandů od konce 19. století až po 1. světovou válku. Nejstarším členem je starý píchač Martiný Pichanda, který v mládí velice rád hrál karty v posteli s jednou místní píchandou. Předtím si ovšem dosyta zapíchali. Ta pichanda ovšem nebyla jeho žena, se kterou měl dva syny a jednu dceru. Kromě píchání je tento rod také znám svou láskou ke včelám, a jak věděl sám starý Martin, je třeba se neohánět, jinak schytáte žihadlo, jak se stalo na jeho oslavě šedesátin. V první části filmu v podstatě píchá snad každý s každým, měl jsem celkem problém se v tom zorientovat. Dokonce i nějaké kozy byly vidět. Rod je znám svou zednickou tradicí a občas se místní parta vydává na nějakou tu zednickou práci do Uher, tedy do těch Dolních. Významnou postavou je Martinův prvorozený syn Sámo, který má spoustu dětí a pokračuje ve včelařské tradici. Dále je to jeho brácha a hezoun Valent, ten opět neměl o píchandy žádnou nouzi. A jejich sestra Růžena, ta také nezůstala do konce života (snad ani do konce puberty) neposkvrněná. Sledujeme výjevy z vesnického života, oslavy, hodování, ale také tvrdou dřinu na polích a problémy se suchem, stejně jako s deštěm a také jednu silnou bouři. Mlýn po otci vyhoří a tak se jej ujme Sámo, kterého mlýn dobře uživí. Při pracovních zednických cestách se naši zedníci dostávají do kontaktu se stávkujícími sociálními demokraty, což jim způsobí nemalé problémy. Obzvláště poté, co jim nezaplatí hrabě Belány za podkovy, oni mu je pak nechtějí dát, a tak je udá u četníků a Sámo s ostatními jsou odvedeni na výslech, kde je jim jejich sympatie se sociálně-demokratickou stranou předhazována jako revolta proti císaři. Někteří se vydávají do Ameriky, jiní hledají práci v Miškolci, kde se omylem připletou na politický manifest soc-dem. a četníci začnou po účastnících střílet, což stojí život Sámova syna. Není to bohužel poslední vyhaslý mladý život. Třetí generace, tedy Sámovy děti, dorůstá zrovna v době, kdy zuří první světová válka. Mysleli si, že to bude sranda, stačí přece vypráskat Srby v Bělehradě, ne? Jeden syn má být malířem, druhý zase hodinářem. Válečná propaganda však jede na plné obrátky, malíře nepotřebujeme, je třeba všechny mladé a bojeschopné bojovat proti Rusům, i když jsou to také Slovani a Sámovi synové to pochopí a vzdají se jim. Nakonec však dopadnou špatně, jeden skončí s amputovanou nohou a druhý snad ani nepřežije. Starý Sámo se pak musí starat o svého vnuka. Stane se z něj něco jako záškodník a má v plánu ničit vlaky, přepravující vojáky na frontu, což je jeho poslední čin v životě. Nebylo to sice úplně špatné, ale toho píchání každého s každým na začátku tam bylo více, než je pro mé osamělé já zdrávo, ta hudba a různé umělecké vize se vyskytovaly příliš často a oslava venkovského života a dřiny není něco, čemu bych extra holdoval. Ale na svou dobu to muselo být bezesporu velice úspěšné dílo, utíkající z normalizační šedi na idylický slovenský venkov a zdůrazňující lidskou a rodinnou soudržnost a oslavující staré tradice. () (méně) (více)