Velká hra

Aaron Sorkin je talentovaný scénárista. Z jeho rukou vzešli kvalitní filmy jako Pár správných chlapů či Sociální síť a také například Moneyball či Steve Jobs. A nyní si napsal další scénář a rozhodl se ho i zrežírovat (pravděpodobně jelikož Steve Jobs nedopadl tak vesele jak měl a měl navíc!). Opět jde o biografii a po zakladateli Facebooku či Appleu se tentokrát Sorkin podíval na zoubek pokerové podnikatelce Molly Bloomové, napsal scénář dle její biografické knížky a do hlavní role dosadil Jessicu Chastain. Sorkinův režíjní debut naštěstí stojí za to. Film trvá 140 minut a naštěstí nenudí (víceméně) ani vteřinu. Sorkin totiž od začátku nabalí sympatickou hlavní hrdinku, kterou divák rád poslouchá a celý film obalil výbornými ping-pongovými dialogy kdy je opravdu těžké vybírat scény kdy Molly vypráví svůj příběh nebo ty kdy Molly s někým komunikuje. Hodně slávy na tom nesou i herci. Jessica Chastain je úžasná, Idris Elba si jednou scénou ukradne celý film pro sebe, Kevin Costner na to pořád má a i Michael Cera svou rolí zazáří. Ten Michael Cera! Vada na kráse je ta, že to sice nenudí ale v několika pasážích drhne více než v těch ostatních. Není to případ jako u Vlka z Wall Street který trvá 180 minut a v podstatě je pořád v pohybu. A scény kdy se hraje poker si pravděpodobně více užije člověk v pokeru zapálený. I přes to výborná práce na papíře, za kamerou i za ní a Jessica Chastain si ten Zlatý glóbus zaslouží. A nominaci na Oscara bych se nedivil! (06.01.2018)

Po Zkurvysynovi ze Stěnové ulice přichází Pizda z Losích Andělic, aneb další glorifikace jakože děsně kůl usvědčeného podvodníka. Rychloprstá Molly byla sice morálně méně závadná než Čorkař Banditfort, protože de fuckto obírala jen stát a přeplacené zmrdečky, kteří si mohou za jednu noc dovolit promrdat v pokru roční rozpočet menší rozvojové země, avšak poselství je jasné! Ojebávej, koho můžeš, ale když o tom pak napíčeš knihu s nádechem bulváru, ve které ze sebe uděláš v děsně šik renegáta, záhy o tobě natočí i film a z následného píárka budeš rýžovat ještě víc než za časů zbojničení. Tak čichej, maďarská kundo, až si to jednou odsedíš, můžeš si najmout někoho, kdo umí alespoň v jednom jazyce gramaticky správně formulovat, a taková Jebka z Čapího hnízda, Endyho hra, Malý zmrd, Maďar Babitch nebo Kdo chytá v řepce se určitě mezi lopatami ujme a urobí z teba tohto akože novodobého Robina Úda, čo Čehúňom bral a sebe dával! Ale zpět k filmu. Holka samozřejmě vůbec, ale vůbec neměla prsty v pračkách pro Rusáky, kdepak!!!, a tak si teď babochlapské lesby, jako například Degenerovaná Elena, nadšeně čechrají bobry nad tím skvostným příkladem úspěšné, silné a sebevědomé ženy, která to natřela jak chlapům, tak slepému justičnímu systému. Prostě pohádka o Bezelstné piči výhradně na základě sebepropagační pičí knihy, které už jen dle vlastního konstruktu filmu mohou uvěřit jen ti, co žerou seno. Natočeno je to ovšem naprosto skvěle, odsejpá to svižněji než průjezd progelovanýma čtyřkama, i ta afektovaná slizká rezavá trubka konečně ukázala alespoň náznak jakéhosi herectví, byla vycpaná a nabalzamovaná tak, že by ji člověk v pár závěrech dokonce málem prohlásil za píchatelnou, a scéna, kdy ji otylý strýček z Naší kozy přijde domů slušně požádat o spolupráci, je jedna z nejsugestivnějších, jaké jsem kdy viděl. Takže tentokrát jen jedna dolů za společenskou závadnost námětu. (29.01.2018)

Dialogy neskutečně nacpaný film, který je extrémně ukecaný i na Sorkina. Naštěstí Sorkin dialogy skutečně umí a v tomto případě si výtečně poradil i s režií. Málokdo umí tak jako on, převést diváka do děje a vyprávět o komplikovaných tématech s takovou lehkostí a detailností jako on. K ruce má výborné herce v čele s úžasnou Jessicou Chastain, která je zde ještě zajímavější než v Případu Sloane. Pokud by závěrečná půlhodinka, tak výrazně nezpomalila oproti výbornému tempu, které měl film od začátku, bylo by to za plný počet. (16.11.2018)

90%. Dosud "jen" geniální scenárista se konečně postavil i za kameru. O to překvapivější je, že jeho debut není žádným střízlivým opatrným dílkem, ale dechberoucím sebevědomým opusem, který se formálně i stylisticky může rovnat dílům nejlepších režisérů současnosti. Co ale nepřekvapuje, je fakt, že Sorkin si se scénářem ke své režijní prvotině pohrál tak důsledně, že v něm prakticky nelze najít sebemenší narativní trhlinu. Od počáteční scény, která skvěle plní jakousi vstupní úlohu do vyprávění, až po závěrečné titulky, kdy se duševně hroutíte, je Molly's Game filmem nabitým překvapivými zvraty, ale přitom narativní stabilitou; silnými emocemi, ale přitom bez výraznějšího sentimentu; zábavnými "sorkinovskými" dialogy, ale přitom bez zbytečné vaty; cílevědomými tvůrčími postupy, ale přitom i jistou dávkou skromnosti, především ve scénách, které by snadno mohly sklouznout k patosu. Molly's Game je film zdánlivě povrchní, explicitně oslavující materialismus v ryzí podobě, přitom však ve své závěrečné katarzi nabízí všechno - zamyšlení, poučení, emocionální zážitek, přičemž i v průběhu celého snímku poskytuje kvalitní filmařinu (závěrečná paralela Mollyina monologu se scénou zvedající se Molly po pádu na lyžích je naprosto geniální), bezchybné herecké výkony (Idris Elba nezklamal, Jessica Chastain znovu a tentokrát ještě intenzivněji dokázala, že patří do absolutní herecké špičky a že jí role sebevědomých žen náramně svědčí), fascinující a uvěřitelný příběh. Jsou zábavné filmy bez hloubky, hluboké filmy bez zábavy... a nakonec filmy jako Molly's Game - zábavné, hluboké, silné, pestré. Společně s La La Landem největší zážitek roku 2017. (18.01.2018)

Pominu tradiční (a oprávněné) výtky k svébytnému překecaně monologo-dialogovému deklamačnímu stylu Sorkina, protože nyní to už buďto milujete či nesnášíte. A na tom se nic nemění ani zde; naopak Sorkin si svou silnou (či slabou, jak chcete) stránku režijně ještě podtrhuje a tak to, co lepší režiséři adaptující jeho látky v minulosti ještě jakžtakž zaonačily, je zde o to znatelnější. Každopádně i tak je co vyčítat. Je to delší než by se slušelo, bijí se v tom echt stylizované pasáže à la Sázka na nejistotu s dialogovými, které jsou režírované jak na divadle, Molly z toho vychází až příliš kladně (ono je to vůbec takové celé uhlazené), vůbec se neřeší její osobní život (což by nevadilo, kdyby nebilo do očí, jak je to podstatné) a chybí tomu pořádný konec. Což souvisí s tím, že to možná přeci jen vzniklo s až příliš malým odstupem od oněch událostí čili ne vše je/může/chce být řečeno. Jenže zároveň platí, že Mollyiny osudy jsou natolik strhující a nosné, že by utáhly i výrazně horší film než jaký vznikl. Navíc Jessice s Idrisem jdou vymazlené Sorkinovy repliky "do huby" jako málokomu a oba si je evidentně s gustem užívají. A já s nimi. (05.01.2018)