Můj strýček

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)

další příjemná "groteska" od Tatiho. Zůstává stále u svého oblíbeného tématu - kontrastu mezi starým a novým světem, který je určitě stále aktuální. Moderní ukazuje jako zautomatizovaný, hlučný a sterilní. Starý zase pestrý, neuspořádaný, ale radostný. A díky tomu je konfliktů, a tím pádem zábavných situací stále dost. V ději nikam nespěchá, tak je to uklidňující a přijemné pokoukání plné francouzské nálady. 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží. (16.01.2012)

Svérázný mistr v natáčení s dětmi a psy.. Zvlášť psům tu je třeba věnovat pozornost, neboť jsou nejen aktéry celé plejády rafinovaných skečů, ale bez nich by se ani neposouval děj, jsou v něm nenápadnými přídavnými motůrky a katalyzátory, a zároveň i svým pohybem rámují a prošpikovávají jednotlivé scény i celý film, takže fungují jako originální grafické členění i dynamické frázování díla. *** Tati je virtuóz klauniád a gagů, které nikdy nejsou samoúčelné, neboť jako dobrotivý bůh a svrchovaný šprýmař neztrácí pojem o celku svého světa a tkanině příběhu. *** I přes to všechno a vzdor hypnotickému výtvarnému kouzlu snímku (v obou kontrastních polohách, vyprázdněného, samoúčelného moderního designu i na smysl i nesmysly bohatého, starosvětského života) jsem byla po Prázdninách pana Hulota trochu zklamaná, že se v tak velkomyslně vybudovaném světě vlastně divák jen prochází, jako by byl na exkurzi a příběh byl pouze názorný, nikoli skutečný... Po dvaceti minutách je kolečko oběhnuté a je zřejmo, o čem se tu vypovídá... škoda pak, že už se až do konce filmu vlastně nic jiného než dourčujího neodehraje. (25.03.2014)

Jakési demo k Playtimu. To co Hulot zažívá později ve městě (Tativilu), v Mém strýčkovi zakouší na rodinném domku, který není ani tak funkcionalistický (jak se lze dočíst v některých materiálech), jako spíš kýčovitý a samoúčelný - dvě kruhová okna sloužící coby oči domu, klikatící se přístupová pěšina, otřesný vodotrysk s modrou vodou, to vše navozuje spíš dojem nevkusnosti než touhy po funkčnosti. Tati se touto výraznou stavbou snaží poukázat na nefunkční vztahy v současné rodině, a prázdnost života v moderní společnosti vůbec. Klade vedle sebe dva světy. Krásně živelné městečko s prodavači zeleniny, metači….všichni jsou na ulici a komunikují spolu, a přetechnizovaný, umělý dům a továrnu na plastové trubky. Pan Hulot se tu pokouší pracovat, a jak už tomu v jeho případě bývá, kazí se vše, na co šáhne. (26.10.2006)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)