Můj strýček

Môj strýček je vo všetkých ohľadoch milý film. Tati si tu robí srandu z modernej, nepraktickej architektúry, v ktorej je dizajn dôležitejší ako jej účel. Samozrejme, že ústrený dom je v jeho filme trochu naddimenzovaný a niečo podobné vidíme na uliciach iba málokedy. Tati sa v ňom nešikovne premáva, robí bordel a tieto scény sú základom humoru filmu. Záleží od vkusu, či vám to bude aj po pol storočí pripadať vtipné. Mne občas viac, občas menej. Viac ma zaujal ztvárnený kontrast medzi klasickou (útulnou) a modernou (odosobnenou) architektúrou. Lenže ono to tak v skutočnosti nefunguje. Ako súčasť filmovej reči to ale funguje. (19.07.2012)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

Film, který je ve své zábavně výpovědní hodnotě doveden až na samý vrchol dokonalosti. Rozpor mezi starým a moderním, mezi romantikou a technikou, mezi lidskostí a odcizením, mezi nostalgií a nezadržitelně neúprosným vývojem, mezi žitím a přežíváním, mezi radostnou nadějí a smutným během událostí. Pan Hulot (skvělý Jacques Tati), muž starého a lidského světa, je konfrontován s životem moderního přepychu a vymožeností, kde už nezbývá čas na vychutnávání si života, byť třeba jen v malých douškách. Z života se stává jeho karikatura, kde jde především o předvádění svého luxusního stylu života ostatním. Přirozené a srdečné lidské vztahy se přeměňují v úslužnost a předstírané přátelství v zájmu uchování a rozvíjení si svých dobře placených pracovních míst. Touha po "lepším" životě dostává přednost před skutečným životem. Práce pro život je vystřídána životem pro práci. Technické vymoženosti sice mají a mohou vylepšit životní úroveň, ale ne vždy tomu tak je. Ne vždy život v luxusu přináší i životní štěstí, ne vždy honba za lepším zítřkem opravdu přinese lepší zítřek. Stává se, že jde jen o iluzi a klamavý pocit, který nepřináší naplnění, a přirozeně při té cestě odstraňuje stále větší míru lidskosti. Je to přirozený vývoj v konzumní kapitalistické společnosti, která obvykle nabízí pouze iluzi a zdání, ale nenabízí skutečné hodnoty a více lidskosti. Nabízí něco, co většinou lidi více rozděluje, odcizuje, znásilňuje, dělá je agresívnějšími. V honbě za přeludy bez duše. Z dalších rolí: Hulotův švagr Charles Arpel (Jean-Pierre Zola), ředitel významného průmyslového podniku, který nalézá svou lidskou duši, jeho manželka a Hulotova sestra (Adrienne Servantie), pyšnící se modernizovaným bydlením, Arpelův poslušný podřízený pan Pichard (Lucien Frégis) a jeho manželka (Adelaide Danieli), Betty (Betty Schneider), dospívající dcera Hulotova domácího, hospodyně Arpelových Georgette (Yvonne Arnaud), bojící se elektrických novinek, Hulotův synovec Gerard (Alain Bécourt) zažívající se strýčkem skutečná dětská romantická dobrodružství, či osamělá slečna Fevrier (Denise Péronne). Je to příjemný a laskavý film, který jedinečnou Tatiho satirickou zábavnou formou podává obraz stavu vývoje společnosti a vyjádření znepokojenosti z tohoto vývoje. (15.01.2013)

To, že Mr. Bean je pouze nápodoba někoho jiného, mi vyrazilo dech. O Jacquesovi Tatim jsem do Strýčka neslyšel a proto pro mě byl vážně šok vidět spoustu fórů z legendárního britského seriálu tady. Scénářem to sice bylo dost chudé, ale filozoficky a humorně naštěstí na takové úrovni, že jsem se až tolik nenudil. 70% (04.02.2017)

Tati poprvé (nu dobře - podruhé, leč poprvé doopravdy napoprvé - viz jeho celovečerní prvotina...) barevný, tentokráte více satirický, škodolibě společenskokritický, lehce dokonce i sci-fi... ;-) . . . Méně je zde sice pana Hulota, který uměřeně ustupuje dalším více či méně angažovaným postavám a pár pejskům, stále ovšem jde o nadprůměrné dílko, naplněné nenápadnými, leč skvělými gagy (mezi nejlepšími např. hvízdání na chodce, parkování >ameriky< za pomocí šouravého dědečka atd... etc... :o) a navíc obdařené i jakýmsi morálním poselstvím, hluboce lidským náhledem s nadhledem na ty věci rodinné, kdy nakonec i chladný a odměřený švagr páně Hulota pochopí, že všechna ta hypermoderní technika a snobizmus jeho blízkého okolí nevyrovnají se láskyplně a bezprostředně podané ruce vlastního syna... - - - - - (Poprvé viděno 10.6.2008 na ČT2, komentář zde jako třináctý - 10.6.2008) (10.06.2008)