Můj strýček

JACQUES TATI ako pán Hulot,ktorý je úplne obyčajne-neobyčajný chlapík,ktorého môžte v pohode stretnúť na ulici v extra modernej dobe ako z CHAPLINOVEJ MODERN TIMES! Vlastne extrémne perfektný moderný dom má Hulotova sestra,kde manželia Arpelovci žijú v dokonalej harmónii spojenej s manieristickou technikou,pričom keď otvára hlavnú bránu,tak to potrvá,lebo tlačidiel je tu požehnane! Majú malého syna Gérarda,ktorého chodieva navštevovať strýko Hulot (Tati) a berie ho na výbeh,oslobodzuje ho z domáceho väzenia...A tam sú decká vo veku Gérarda,ktoré vymýšľajú vylomeniny a jedno dospelé dieťa ako pán Hulot,ktorého švagor zamestnáva v jeho firme,kde si nemôže ani za sto čertov zvyknúť! Toto je Tatiho dokonalý film,ktorý prezentuje jednak techniku,z ktorej jedincom preskakuje,správajú sa totálne zvláštne,strýko keď ide po synovca,tak táto technika sa nepriamo lepí i naň,čiže po príchode susedov,nastáva menší chaos za prítomnosti pána Hulota. Film oplýva najmä OBRAZOM+ZVUK a HUDBA,slov na pochopenie situácie nie je až tak za potreby,pochopiť snímok Môj strýko je úplne primitívne a nevidieť to by bolo veľkou škodou! (27.02.2015)

Můj první snímek od Tatiho. Zaměřuje tu svůj satirický pohled proti posedlosti moderní technikou, která ohrožuje bezstarostný běh tradičního způsobu života. Zlomyslně se kochá ukazováním, jak automatizace, údajně určená k zlepšení kvality života, pracuje proti pohodlí, odpočinku a radosti. Jenže lidský faktor v podobě chodící katastrofy, kterou představuje pan Hulot, nelze nikdy vyloučit. Cítíme tu spodní proud melancholie - do závěrečných titulků se ozývá hrozivý řev pneumatických kladiv, ale i nostalgický optimismus. Tatiho humor je výhradně vizuální a zvukový (cvakání, bzučení, syčení a prskání nejrůznějších Arpelovic „udělátek" i strojů v továrně, v níž dá Arpel svému švagrovi neuváženě práci, často dosahuje úrovně řízeného šílenství). Další uspokojivou a neoddělitelnou součástí je hudba, která se do scén přirozeně hodí a nenarušuje její strukturu. [7/10] (Alter, Centauro, Gray, Specta) (Eastmancolor /// Produkce: Louis Dolivet, Alain Terouanne /// Scénář: Jacques Lagrange, Jean L´Hôte, Jacques Tati /// Kamera: Jean Bourgoin /// Hudba: Franck Barcellini, Alain Romans /// Oscar: Francie (nejlepší zahraniční film) /// MFF v Cannes: Jacques Tati (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.03.2010)

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)

To, že Mr. Bean je pouze nápodoba někoho jiného, mi vyrazilo dech. O Jacquesovi Tatim jsem do Strýčka neslyšel a proto pro mě byl vážně šok vidět spoustu fórů z legendárního britského seriálu tady. Scénářem to sice bylo dost chudé, ale filozoficky a humorně naštěstí na takové úrovni, že jsem se až tolik nenudil. 70% (04.02.2017)

Môj strýček je vo všetkých ohľadoch milý film. Tati si tu robí srandu z modernej, nepraktickej architektúry, v ktorej je dizajn dôležitejší ako jej účel. Samozrejme, že ústrený dom je v jeho filme trochu naddimenzovaný a niečo podobné vidíme na uliciach iba málokedy. Tati sa v ňom nešikovne premáva, robí bordel a tieto scény sú základom humoru filmu. Záleží od vkusu, či vám to bude aj po pol storočí pripadať vtipné. Mne občas viac, občas menej. Viac ma zaujal ztvárnený kontrast medzi klasickou (útulnou) a modernou (odosobnenou) architektúrou. Lenže ono to tak v skutočnosti nefunguje. Ako súčasť filmovej reči to ale funguje. (19.07.2012)