Playtime

Playtime je jako rozsáhlá hudební kompozice. Pomalu se odvíjí od méně výrazných motivů k velkému vyvrcholení, které se nakonec vrátí zpět ke klidnějším tónům. Vizuální Vltava. Od pramínku k řece a šup do moře, kde se veletok promění zpět v něco nicotného. Playtime je filmová hudba. Odosobněnost prostředí ve kterém se pan Hulot pohybuje, trochu dopadá i na divácký zážitek. Musíte se podvolit pozvolnému rytmu. Tati nepoužívá žádnou zkratku. Vypraví všechno dosova, popisně. Divák se stává svědkem každého detailu, Tati nenechává nic na jeho fantazii. Buduje atmosféru odcizení, přetechnizovaného světa, světa plného turistů a povrchnosti. Je svým způsobem antidivácký. Pokud se podvolíte a necháte Tatimu volné ruce, zavede vás do ryze filmového světa. Světa, kde režisér je bůh. (06.12.2004)

Takze ani na druhy pokus ma Hulot neocaril. Je to skor film na obdivovanie, analyzy a doplnenie vzdelania. No ako komedia mi to dost drhne. Asi hodina filmu je vsak uplne super. Bohuzial to ma hodiny dve. A tie su na film bez deja proste vela. Problem je, ze odvtedy bol tento koncept upgradovany Mr.Beanom, Closeauom alebo aj tymi Policajnymi akademiami. Bavil som sa nich proste viac, aj ked to nie su az tak dobre filmy. Na druhej strane je to genialne nasnimane. Ta kamera je nieco fantasticke a velmi dobre to funguje vo svojom druhom plane. Takmer cele bez detailov, bombovo komponovane aj svietene (vsetci kameramani povinne kuknut, ak ste este nevideli-ale pravdepodobne to je pre vas uz davno biblia😁) 7/10 (21.05.2020)

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)

Film, ve kterém se všechno děje strašně rychle a chaoticky, ale zároveň se neděje nic - stejně jako v moderní odosobněné době, o níž satiricky vypovídá. Že je práce se zvukovou perspektivou úžasná (jako že je) a že každá formální volba přesně odpovídá Tatiho symbolickým záměrům, to zkrátka ještě nedělá film megazábavným a inspirativním kultem. Několik nápadů je opravdu skvělých a v restaurační scéně určitě převládají pozitiva, ale nemohu se zbavit pocitu, že je to neúměrně protahované a že při natáčení nočního života mého a mých přátel by mizanscéna nabízela mnohem větší a početnější skvosty k zasmání, a to vyloženě ve všech jejích plánech... (27.01.2017)

PLAYTIME je vrcholom tvorby Jacquesa Tatiho,perfekcionistický zložitý vyšperkovaný drahokam 60 rokov,diamant,ktorý má nevyčísliteľnú hodnotu,komplikovaný film,ktorý pochopiť na prvý šup nie je možné,vlastne vidieť všetky detaily sa dá len ťažko,lebo Tati nemá hlavné a vedľajšie postavy,ak môžem rátať len jeho ako p.Hulot a ostatní herci-neherci sú doplnkom,kde kamera sleduje z diaľky dianie a je len na divákovi,čomu,komu bude venovať pozornosť! V skutočnosti sa jedná o nadmieru fascinujúci film v tom smere,aký je samotný divák,ktorý buď má fantáziu,predstavivosť,alebo skrátka nemá,potom sa bude ťažko pohybovať so zmätenými pocitmi... Mňa na plnej čiare film zasiahol ako oštep hodený priamo do môjho srdca! Najväčšia sila filmu spočíva zo scény z reštaurácie,kde každý vie,čo má robiť,zdá sa mi,že Blake Edwards a Peter Sellers sa inšpirovali na svojom spoločnom snímku The Party zo 68 roku? (01.03.2015)