Playtime

Tatiho satira na modernismus bohužel trošku vázne. Sice se dočkáme klasického obrazového humoru i geniálních detailů / odrazy pařížských památek ve skleněných dveřích, světlo z výtahu v oknech budovy ), ale například scéna v restauraci je tak zdlouhavá, že když ženy na jejím začátku přijdou do jinýho stavu, tak na konci této scény je odváží sanitka do porodnice k finálovému aktu těhotenství. (03.01.2010)

Filmy Jacquese Tatiho jsou natolik specifické, že máte pocit, že sledujete někoho, kdo rozuměl světu tak jedinečně, že se buď na jeho vlnu naladíte, nebo nikoli. V tomhle případě se jedná o film, který je a není groteskou, je a není komedií. Takové ztvárnění společnosti opravdu, není daleko od reality, z čehož místy docela mrazí. (10.06.2015)

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)

Artově laděná groteska naroubovaná na satiru o moderním městském urbanismu, vycizelovaná do posledního detailu, např: sekundová diagonální kompozice obrazu za sebou do pozadí ustupujících staveb. Spousta gagů poukazuje na architektonické úlety, nesmyslné unifikace, designové výstřelky, různé nedodělky, které jsou ukázány pomocí zajímavé práce se zvukem, (nesmyslná délka chodby znázorněná dlouhým zesilujícím klapáním podpadků blížící se postavy). Svým způsobem geniální dílo. O kvalitách filmu asi nebudou velké pochyby, diskutabilní bude jen do jaké míry je film vlastně zábavný. (17.02.2020)

Takze ani na druhy pokus ma Hulot neocaril. Je to skor film na obdivovanie, analyzy a doplnenie vzdelania. No ako komedia mi to dost drhne. Asi hodina filmu je vsak uplne super. Bohuzial to ma hodiny dve. A tie su na film bez deja proste vela. Problem je, ze odvtedy bol tento koncept upgradovany Mr.Beanom, Closeauom alebo aj tymi Policajnymi akademiami. Bavil som sa nich proste viac, aj ked to nie su az tak dobre filmy. Na druhej strane je to genialne nasnimane. Ta kamera je nieco fantasticke a velmi dobre to funguje vo svojom druhom plane. Takmer cele bez detailov, bombovo komponovane aj svietene (vsetci kameramani povinne kuknut, ak ste este nevideli-ale pravdepodobne to je pre vas uz davno biblia😁) 7/10 (21.05.2020)