Playtime

Artově laděná groteska naroubovaná na satiru o moderním městském urbanismu, vycizelovaná do posledního detailu, např: sekundová diagonální kompozice obrazu za sebou do pozadí ustupujících staveb. Spousta gagů poukazuje na architektonické úlety, nesmyslné unifikace, designové výstřelky, různé nedodělky, které jsou ukázány pomocí zajímavé práce se zvukem, (nesmyslná délka chodby znázorněná dlouhým zesilujícím klapáním podpadků blížící se postavy). Svým způsobem geniální dílo. O kvalitách filmu asi nebudou velké pochyby, diskutabilní bude jen do jaké míry je film vlastně zábavný. (17.02.2020)

Nejgeniálnější film v dějinách kinematografie, v němž jsou všechny postavy hlavními, v němž se děj odehrává na všech místech mizanscény a v němž každý i sebemenší zvuk hraje klíčovou roli. Bez aktivní spoluúčasti a maximální pozornosti diváka nelze genialitu filmu docenit. Úžasně zvládnutá choreografie neskutečného množství osob. Ač postavy hovoří různými jazyky, vyřčená slova není třeba překládat, film je plně srozumitelný i bez rozumění dialogům. Hodinová scéna z restaurace doslova strhává neuvěřitelným tempem jazzového doprovodu a vlnících se postav. Tati do filmu vrazil nejen všechen svůj majetek, ale především v plné míře svoji nedostižnou genialitu. (06.10.2005)

PLAYTIME je vrcholom tvorby Jacquesa Tatiho,perfekcionistický zložitý vyšperkovaný drahokam 60 rokov,diamant,ktorý má nevyčísliteľnú hodnotu,komplikovaný film,ktorý pochopiť na prvý šup nie je možné,vlastne vidieť všetky detaily sa dá len ťažko,lebo Tati nemá hlavné a vedľajšie postavy,ak môžem rátať len jeho ako p.Hulot a ostatní herci-neherci sú doplnkom,kde kamera sleduje z diaľky dianie a je len na divákovi,čomu,komu bude venovať pozornosť! V skutočnosti sa jedná o nadmieru fascinujúci film v tom smere,aký je samotný divák,ktorý buď má fantáziu,predstavivosť,alebo skrátka nemá,potom sa bude ťažko pohybovať so zmätenými pocitmi... Mňa na plnej čiare film zasiahol ako oštep hodený priamo do môjho srdca! Najväčšia sila filmu spočíva zo scény z reštaurácie,kde každý vie,čo má robiť,zdá sa mi,že Blake Edwards a Peter Sellers sa inšpirovali na svojom spoločnom snímku The Party zo 68 roku? (01.03.2015)

To, že Jacques Tati bol majstrom réžie, tu dosahuje vrcholu. Z počiatku nie veľmi okúzľujúci, vtipný, či zaujímavý snímok, ale začne naberať z minúty na minútu grády a vrcholí bombastickým večierkom, ktorý je majstrovsky prevedený na plátno. Každá postava, každý článok udalostí tu má svoje miesto a je až obdivuhodné, ako sa dá taká masa ukočírovať, aby sa to nezvrhlo v bordel. Posledná polhodina naozaj vyšvihla tento snímok do výšin absolútnej profesionality a talentu. (10.07.2018)

Vynikající film s matoucím názvem, protože jestli tady o něco nejde, tak o "čas her". Pan Hulot se ocitá v přetechnizovaném plechově neútulném světě, ještě nevyzpytatelnějším než je dům jeho příbuzných, který jsme viděli v Mém strýčkovi. Není vůbec důležité, co vlastně přišel do té obchodní monsterbudovy vyřizovat, ani nečekejte souvislou zápletku. Jde o detaily. O drobné mozaikovité postřehy něčeho, co třeba vídáte obden, ale pořádně si toho všimnete až Tatiho očima. Muži, stěhující velkou skleněnou tabuli, se pod tou tíhou pohupují v kolenou, takže zdálky vypadají jako přiopilé bajadéry, výklad lahůdkářství osvětluje zelený neon lékárny a všechny lákavé pochutiny tím mění v jedovatě zelené blafy, uklízeč, vyzbrojený lopatkou, podezřívavě nahlíží pod sedadla jako lovec, připravený vystřelit a tak dále a tak dále. Takových drobných gagů jsou ve filmu stovky, odehrávají se v několika plánech současně a chce to víc vidění. To se dá říct o každém Tatiho filmu, ale Playtime je podle mě obsahově nejbohatší a nejprecizněji natočený. Taky nebyl levný. Aby se mohlo točit, Tati prodal práva na Prázdniny pana Hulota a Mého strýčka. 100% (03.01.2006)