Až přijde kocour

Tento film vnímám především jako zajímavé svědectví doby. Po Stalinově smrti bolševici tak trošku tápali, jak se mají chovat k sobě navzájem, k vnějšímu světu a k poddaným. Chruščov a Novotný představovali generaci, která znovu otevřela od dvacátých let zdánlivě uzavřenou otázku, co vlastně si má předvoj dělnické třídy se svou mocí počít? Jak víme, vše se vyjasnilo v osmašedesátém. --- V mezidobí ovšem mohla nejen vznikat, ale být i publikována díla v dějinách bolševismu neslýchaná. Společenská satira Jasného, Brdečky a Wericha právem sklízela úspěchy doma i ve světě. Výkon po všech stránkách úctyhodný, jistě, ale superlativy jsou na místě jen tehdy, pokud nezapomínáme na místo a dobu vzniku. --- Dovolím si přirovnání: O pár měsíců dříve měla v Rusku premiéru Šostakovičova Třináctá symfonie ‚Babij Jar’ zhudebňující Jevtušenkovy verše. O ruském antisemitismu, strachu z tajné policie, nedostatku zboží v obchodech, utrpení a ponížení ruských žen, a o kariéře, kterou básník dělá tím, že „nedělá kariéru”. Šostakovič měl tenkrát v Rusku status ne nepodobný Werichovu u nás - nedůvěra mezi ním a režimem byla vzájemná a důvodná, leč přece jen šlo o respektovanou celebritu, která projevovala jistou ochotu s režimem spolupracovat. A tak, s určitými obtížemi, Šostakovič svoji symfonii protlačil. Když jsem za husákových časů pobíral rozum, byla pro mě jako zjevení, zázrak, že bolševik mohl kdy připustit veřejné provozování tak jasné a konkrétní kritiky svého režimu. --- Jenže - a k této pointě svým přirovnáním směřuji - jakou hodnotu toto dílo (a většina dalších Šostakovičových děl) má ve srovnání s vrcholnými díly světové hudby 20. století? Inu, spíše průměrnou. Je to krásná hudba, ale s významem děl Schönberga, Stravinského, Hindemitha a dalších se měřit nemůže. Ostatně, již v šedesátých letech byla beznadějně zastaralá. Stravinsky ji přesně charakterizoval jako „provinční“. --- A právě takový je Jasného Kocour. Havelka byl vynikající skladatel, žádný filmohudební nýmand, ale okouzlení broadwayským muzikálem (Bernstein?) byla čistě dobová záležitost, u nás nijak originální (Šlitr), a pro mě osobně odjakživa spíše otravná. Werich byl vždycky dobrý divadelník a herec, jenže jeho moudra nikdy nebyla zcela původní, s přibývajícím časem trpěla inflací a v atmosféře nekritického uctívání Werich ztrácel schopnost sebekontroly, hrál sám sebe. A samotný příběh s kocourem? Velmi dobrá lokální satira, řekl bych. Dosti znehodnocená tím krotkým vyústěním, že morální kompas nalezneme v dětech… no, tak že bychom jim snad rovnou přiznali volební právo a paritní zastoupení v parlamentě? (01.01.2011)

Jeden z prvních filmů nové vlny současně na sobě nese - jak uvádějí někteří kolegové - mateřská znaménka budovatelského patosu a stále přežívajícího naivního přesvědčení podstatné části společnosti vrcholící novotnovské éry o reformovatelnosti sovětského systému. Pohádkové prvky byly - stejně jako další alegorické posuny - zvoleny z pochopitelného důvodu. Vedle strhujícího Werichova výkonu na mne velice výrazně zapůsobila tehdy mladičká první dáma slovenského divadla Emília Milka Vášáryová. Pohádkový rámec současně - pro někoho snad paradoxně - pronikavě zvyšuje věrohodnost této satiry a může ji činit zajímavou i pro generace jejích nepamětníků. (26.08.2007)

,,Kružte!'' - Co prosím? - ,,Kružte ať je iluze dokonalá ! '' ----- Paráda. Nemám co vytknout, co dodat. Sovák se na tyto role hodil. Podobný byl v Objížďce (1968). Skvělý byl i tančící Menšík s vycpaným čápem - ta scéna byla dokonalá. Na někoho to může působit archaicky, ale je nutno si uvědomit dobu vzniku snímku... To postupné tání v zakované zemi. Jen se ptám kam ti komedianti s kocourem zmizeli... Tohle nebude film pro každého, ale milovníci Weircha by už jen kvůli Olivovi tohle neměli vynechat. Slabší čtyři hvězdy. * * * * (04.11.2013)

Jistě se dá na filmu nalézt spousta nedostatků. Od emocí vyhnaných do zbytečných extrémů, po příliš dětskou polohu, kterou však děti nejsou s to pochopit. Přesto... Tolik imaginace, vtipu a fantazie se v jednom snímku jen tak nevidí. Viz. například rozhovor Wericha a Wericha: " A jak to děláte dlouho?" "Jako já? No, od té doby, co to lidé potřebujou. Trochu krásy, trochu kouzel, zkrátka špetka neděle do všedního dne. A co vy děláte?" "Já se snažím pěstovat dětskou fantazii." "Hm, křehká bylina. Ta uvadá, když dětství odchází. Já bych to nazval, něco jako neodolná letnička." "A já se z ní snažím udělat trvalku odolnou." (17.05.2009)

Dnes jsem si střihla dva Jasného filmy po sobě. Touhu a Až přijde kocour, přičemž mě to neskutečně nadchlo a naplnilo. Jako by mě to vrátilo v čase do dob, kdy filmy měly určité poselství, poetiku, propracovanou vizuální a hudební stránku, kdy byly prosté klipovitosti tak charakteristické pro současný film i dobu. Ve skutečnosti se člověk do minulosti (ač měla své mouchy) přesunout nemůže, tak aspoň že z ní zůstaly takovéto filmové skvosty, na které má pak chuť se podívat i několikrát, aby si mohl každou vrstvu odkrýt znovu a důkladněji. (31.08.2019)