Zvoník u Matky Boží

O horor skutečně nejde ani náhodou - a jak tak pozoruji, už i zde je to opraveno na historické kostýmní drama. Škoda, že jsem to nevěděl v době, kdy jsem pásl po němých hororech. Je však zde Lon Chaney - a to stačí. Jeho hrbatá zrůdička není žádnej dobrák pod maskou odpudivého zevnějšku, ale pitvornej zlomyslnej skřet, na kterého zapůsobilo, že se k němu Esmeralda zachovala (snad jako jediná) jako k člověku. Když Quasimodo skáče z chrliče na chrlič a sešplhá tak z celé katedrály, jde o úžasné záběry, podobně jako davové scény, které patří k povedeným momentům tohoto filmu. Celkově však filmu škodí stopáž (nebo už jsem na němé filmy moc rozmlsanej), protože se pomalu, ale jistě vetře pod kůži nuda. Víc scén s Chaneym by určitě nezaškodilo. Bez něj je to jen průměrná romantika. (10.02.2013)

Samozřejmě to má něco do sebe - minimálně pro tu hrstku lidí, kteří podobné staré vykopávky dokáží docenit - ale zrovna v mém případě to bylo více než úmorné, a v podstatě jsem ten film jen protrpěl. Což - abych byl poctivý - ale vlastně není chyba toho filmu, jakož spíše Hugovy předlohy. Osobně nemám problém napsat, že jsem nikdy nepochopil zdroje nesmírné obliby toho románu, protože mi jeho děj přijde stupidní, literární kvality více než sporné, a celkově mi to přijde jako beznadějně zastaralý historický kýč, u kterého se mohu jen podivovat, kolika adaptacím nechal vzniknout a že dodnes ta historka o hluchém hrbáčovi ještě někoho zajímá. Čili podobně jako je pro mě Hugův text veskrze nesnesitelný, měl jsem velké problémy dokoukat i tohle, byť řada momentů je tam rozhodně zajímavých, makeup Lona Chaneyho je bez debat nesmírně působivý, a vůbec celé je na to svou dobu hodně vizuálně zajímavé, a je evidentní, že to muselo zdát hodně peněz (všechny ty davové scény zaplněné komparzem apod...). Silně mi ovšem vadilo, že se film v závěru odklání od předlohy, v níž byla Esmeralda nespravedlivě popravena a Quasimodo žalem zahynul u jejího těla - filmová Esmeralda zůstává v závěru živá a spočine ve vroucném objetí se svým miláčkem Phoebem, zatímco smrtelně zraněný Quasimodo umírá poté, co si naposledy zazvoní sám sobě umíráčkem - aneb jak z jednoho kýče udělat ještě větší kýč. Odlišností od románu je zde však víc a velké množství látky bylo z knihy vypuštěno, což je pochopitelné, protože všechny ty historické pasáže a úvahy o katedrále Notre-Dame jsou pro filmovou adaptaci zcela nepoužitelné (on vůbec význam katedrály v tom filmu oproti předloze je až zarážejícím způsobem upozaděn). Obecně jsem na podobné násilné změny ve filmových adaptacích alergický, a je to jeden z dalších důvodů, proč mě tento film bohužel neoslovil. Btw. nemohl jsem se u toho filmu zbavit pocitu, jako bych cestoval časem, protože mě prostě fascinuje, že člověk v roce 2020 kouká na film z roku 1923, který je natočený podle knihy z roku 1831, která je dějově zasazena do roku 1482 - z těch šílených časových rozestupů na mě jde mírná závrať. (23.08.2020)

Tato adaptace mne mírně zklamala. Zaměřila se totiž výhradně na románek Esmeraldy a velitele hradní stráže, od kterého se následně odvíjí hlavní zápletka filmu. Quasimodo tak zůstane spíše nenávistný, oblizující se skřet v pozadí, místo aby byl zvýrazněn jako odpudivý, avšak ve skutečnosti laskavý a věrný chudák. Ale i tak všechna čest Chaneymu, jeho hrbáč je přesto neodolatelný. (16.04.2006)

Zvoník je skvěle natočený film (ty kulisy, davové scény a hlavně Chaneyho vizáž) a má perfektní atmosféru, takže rád odpustím to, že se místy trochu nepříjemně vleče (hlavně první hodinu). Knižní předlohu jsem nečetl, ale myslím si, že když má film dvě hodiny tak mohl Quasi dostat daleko víc prostoru, jakožto hlavní postava a taky mohl být více vykreslen jeho vztah s Esmeraldou. No a Lon Chaney to je kapitola sama pro sebe. (21.09.2009)

Inu Hollywood, který všude musí vrazit Happy End. Titulního hrdinu nakonec tvůrci filmu na konci odstraní, protože pro Esmeraldu už udělal, co mohl, takže nyní by jenom překážel  jejímu štěsti v náručí Phoebově, který ostatně vypadá tak slizce nyvě, že mi dost kazil požitek  z filmu. Vůbec je tam až příliš toho milostného nytí, namísto aby bylo více Hrbáče. Při tom ten je skvělý, jeho maska působivá a jeho akrobatické kousky na průčelí Notre Dame dodnes uchvacující. Rovněž davové scény jsou pěkně režírované a monumentální. A moc se mi typově líbil Král Ludvík XI., byť se tam jeh mihl, který odpovídal představě, jakou jsem si utvoři při četbě Scottova Quentina Durwarda. Tři silné hvězdičky. (12.06.2021)