Dej mi své jméno

Jemný příběh jednoho léta, který v sobě díky svobodné atmosféře skrývá až překvapivě silnou přidanou hodnotu. Jakkoli mi na začátku přišlo té artovosti na love story snad až moc, od chvíle, kdy začne mezi tóny klavíru vznikat neuchopitelný cit, vodil si mě Guadagnino na udičce bez zaváhání. A jakkoli bude leckterý divák namítat, že na ležérně se převalující příběh jsou dvě hodiny moc, já bych uvítal klidně další dvě. Tak napjatý jsem byl, aby se to tuze křehké pouto nerozbilo. (22.01.2018)

EDIT: Uplynulo pár měsíců od shlédnutí a musím přidat poslední hvězdu. Neměla jsem pravdu v tom, že by tento film byl pouhým dalším opakováním, dalším pokusem o zachycení té neopakovatelné mladické zkušenosti s prchavostí, nezadržitelností krásného prožitku. Je to mnohem důležitější dílo. Po té době vím, že ve mně stvořilo hlubokou vzpomínku na ten dokonalý prožitek, se vším smutkem a ušlechtilým dojetím, které k ní patří, jako by byla moje. Tenhle film je žalozpěvem i chvalozpěvem o nezadržitelnosti dokonalé krásy a volnosti jejího prožívání při vědomí jejího prchání. A je zároveň jakýmsi dokonalým pomníkem všem touhám zachytit tohle mladické prožívání, a prožívání mládí, a všem dílům, v nichž s tyto touhy otiskly, od antiky až po dnešek. - KONEC EDITACE. *** Není to tak, že by to silné a nezměnitelné prožívání, které chtěl autor předvést, zachytit, vyjádřit, šlo předvést ještě lépe. Ale přes všechnu tu jedinečnou krásu i smutek takový počin pořád zůstává univerzální esejí, nepřekračující svůj stín. ***** Je to počin silný a dobrý v uchopení svého tématu, ale toliko konstatuje univerzální krásu a smutek v jinošském pelu a jeho pomíjení, v antickém tématu syrové křehkosti, volnosti a dobrotě nepokřiveného chlapeckého mládí, které může v ideálně chápavém prostředí první lásku a zamilování i do vlastní síly a krásy (naléhavý požadavek Call Me by Your Name, vytknutý do názvu, zdůrazňuje ono - zdravé - narcisistní očarování sebeobjevováním, oslavnou sebezamilovanost, vzájemně nesobecky odzrcadlenou) prožít nejšťastněji a nejlépe, ale nemůže ji v její jedinečné podobě zadržet. Film znovu objevuje antiku a její idol, revokuje tento antikou opěvovaný odvěký zdroj prožívání efemérní krásy a smutku z pomíjení mladické dokonalosti, bez pokryteckých tabuizací, ale s něžným taktem a za přihlížení a napomáhání zkušených postav, jež pro tento proces mají niterné pochopení pramenící z vlastní zkušenosti.*~ (20.01.2018)

Dva kluci v létě v osmdesátkách v Itálii. Jestli režisér není gay, tak jim jde aspoň hodně vstříc, protože ten mladší chodí furt nahoře bez. Ve vodě, v pokoji, v trávě, v lese. Mimochodem, skvělé fyzické herectví Chalameta. Je tak klackovitý, tak přítulný, otevřený, zranitelný, zraňující. Nebezpečný. Sobě i okolí. V nevyzpytatelném věku a rozpoložení, které znamená, že automaticky bude navěky popálen. I to, že popálí. ____ Skvělé scény s krásnou sochou vynořující se z hloubi zapomnění. Rozpomenutá, znovu uctívaná krása. Objev hebkosti broskve. Mohlo by to snadno působit sprostě, ale tady to spíš dojímá, jak se ten kluk za svou rozkoš stydí. ___No jo, no. Dva kluci v létě. Ale toho léta a té Itálie bylo moc. Zdálo by se, že těchto věcí nemůže nikdy být příliš mnoho, ale když jsou jen dekorativní a ne významové, tak znudí. Slunce svítí skrz listí stromů. Fajn. Ale nemusím to vidět v dlouhých, samou sebou se opájejících sekvencích. ___ Monolog otce v závěru? Dobrý. Dlouhý telefonát syna v úplném finiši? Ještě lepší. ___ Ale, kluci, máme tu i střihačské nůžky, víme, abychom tou nekonečně slunivou tetelivostí ve středu filmu nenudili ty ostatní. Kapišto? (06.03.2018)

Elio si v dosť možno najkrajšom lete svojho života užíva čo to dá a z každej strany. A presne o tom to je, zistiť, čo človeku najviac vyhovuje, dať tomu voľný priebeh a nakoniec tak prežiť svoje najintenzívnejšie leto lásky. V čom ale film skutočne v mojich očiach boduje, je jeho záverečný akt, kedy sa nevydáva tradičnou klišé cestou nekonečných konfrontácií s nasilu nechápajúcim okolím, ponižovaní alebo odhaľovaním pokrytectva. Otcov záverečný preslov patrí k najsilnejším filmovým "poučeniam" za dlhú dobu a budem nad ním aj ako heteroš premýšľať, pretože je o živote všeobecne a je jedno, komu a s akou sexuálnou orientáciou ho adresujete. Len škoda, že rovnako silno by film vyznel aj pri stopáži pod dve hodiny, aspoň si tak myslím. (30.01.2018)

Ten závěr to úplně otáčí. Celou dobu se to u mne mátožně potácelo možná mezi dvěma a třemi hvězdičkami, jelikož to většinu času je akorát nic, nic, obnažený Timothée sedí. Nic, nic, obnažený Timothée leží. Nic, nic, obnažený Timothée chodí. A takhle pořád dokola. Jo, prostředí italského venkova fajn, ale prostě NIC se neděje... Ale reakce pana otce na fakt, že mu jeho 24letý student osouložil 17letého syna, a on mu citlivě říká, že zažil něco krásného, čeho si má cenit, i když to bolí, a že mu závidí... Wow! Jsem hetero, ale to vyznění filmu mi přijde super. Ano, homofobům se tato "normalizace" homoúletu jistě líbit nebude... ale pro ně ten film ostatně není, že? 80% (06.09.2023)