Dej mi své jméno

Přestože film navenek jen v sérii proustovských fragmentů, oddělených ostrými střihy, zachycuje dojmy z první lásky a atmosféru několika letních dnů a nemá žádný děj, vztah se napříč poměrně klasicky strukturovaným vyprávěním (cca každou půlhodinu k sobě mají hrdinové blíž) vyvíjí v souladu s tím, jak si oba milenci osvojují jazyk, kterým spolu mohou a dovedou komunikovat. Od prvního pohledu, který si mezi sebou Oliver a Elio vymění, čekáme, kdy prolomí mlčení a konečně si „to“ řeknou, náznaky nahradí otevřenou komunikací. Vzhledem k šestitýdennímu deadlinu přitom víme, že času nemají nazbyt. Záměrně arytmický film znamenitě pracuje s různě rychlým plynutím času (které zároveň patří k hlavním tématům, zpřítomněným citováním Hérakleita nebo častými záběry tekoucí vody). Vše se nejdříve děje velmi zpomaleně, v atmosféře letní nudy a bezčasí, nikdo nikam nespěchá. Ke konci ovšem dochází ke znatelnému zrychlení tempa. Milenci musí ve velice krátkém čase stihnout strašně moc věcí, které si dosud nestihli říct. Nechybí díky tomu ani napětí (nejen erotické a nejen během scény, kdy čekáte, zda Oliver sní broskev), jenom se na příběh musíte napojit víc než u jiných filmů, které vám nápadněji dávají najevo, co si v kterém momentu máte myslet a cítit, čeho a proč si máte všímat. Jedinečnost Call Me By Your Name spočívá v nenucenosti, díky které můžete s každým zhlédnutím docenit nějaký jiný detail (předmět, výrok, pohyb kamery), kterému jste dříve nevěnovali moc pozornost, protože Guadagnino neměl potřebu na něj upozorňovat. Při třetím zhlédnutí mě například nejvíc zasáhl moment, kdy Elio od Marzie žádá ujištění, že zůstanou přáteli po zbytek života, že jeden druhého nikdy neopustí. Přestože tušíme, že slib nebude dodržen, plně chápeme, odkud se vzala hrdinova potřeba něčeho věčného, co nebude nikdy přerušeno. Celý text zde. 90% (15.03.2018)

Občan Kane pro gay komunitu. Film, ktérý otevřeně ale elegantně a s citem mluví o všem, co se Moonlight říct bál, a maskoval to třpitivým artovým pozlátkem měsíčního svitu. Majstrštyk s množstvím diskomfortních scén pro heterosexuálního diváka, ale nejvyšším vypravěčským uměním pro náročného a vnímavého filmového fanouška. Detailním a naprosto přesným zobrazením prohlubujícího se vzplanutí zakázané vášně, vedením herců a jejich fenomenálními výkony, originálním použitím hudby, vystihnutím atmosféry a nálady doby a místa, prohloubením hlavního motivu tematem uměleckých děl a obdivu k nim, a především závěrečným monologem otce a závěrečnými titulky jeden z nejsilnejších filmů o první, stoprocentně odevzdané lásce a vášni člověka k člověkovi. Celý čas, ale především od prvího otevřeného dialogu na náměstí, jsem měl pocit že koukám na filmovou klasiku ze sedmdesátých let od jednoho z mistrů evropské kinematografie jako Tornatore nebo Fellini. Na referenční romanticko-vztahovou filmařinu, ze které se učí na filmových školách a kterou se nikdo ani nesnaží napodobit, natož ji překonat. (06.04.2018)

Jemný príbeh, ktorý je zasadený do dekadentného prostredia kdesi v Lombardii, má silne štylizovanú formu. Pomalým rozprávaním, zvýrazňujúcim detaily, hovorí o mladom chlapcovi, ktorý hľadá svoju identitu. Je to práve príjemné prostredie a určitá uvolnenosť, ktorá povyšuje príbeh o level vyššie. Znie to možno paradoxne, ale ukrutná stopáž sa mala prestrihať, lebo niekedy pomalé tempo posobí až zbytočne rozvláčne. Význam filmu je nesporný, gay komunita určite prežije iskrivú romantiku, nás ostatných to azda posunie k vačšej tolerancii. Lepši priemer. (08.01.2018)

Academy Award 2018 nominee. Nejméně nápadný film letošních Oscarů, zároveň jeden z nejkrásnějších. Po tom floutkovi z Lady Bird mi pomohl vzít na milost Timothéeho Chalameta, který je jako citově a sexuálně nejistý puberťák skvělý. Naopak jsem měl potíže s Armie Hammerem. Jak tu všichni obhájci tohoto filmu píšou, že si zasloužil oscarovou nominaci za vedlejší roli, osobně mi přišel trochu prkenný a hlavně nevhodně starý, Chalamet klidně mohl hrát jeho syna a divný by mi to nepřišlo. Ale to je asi jediná výtka. Nádherná atmosféra léta v severní Itálii, přátelství, holky, kluci, antika, studium... prostě paráda. Ani mě nerušila stylizace do 80. let, není totiž nějak moc patrná, film se mohl klidně odehrávat kdykoli. A moc se mi líbila nenásilnost podávaného vztahu mezi oběma kluky, žádné tlačení na pilu, žádný homofobní prvek zdůrazňující mimořádnost queer tématu - je úplně jedno, jestli to jsou dva kluci, nebo kdyby šlo o dvě holky či kluka a holku. Dej mi své jménoje skvostný letní snímek, dějově nijak nevyčnívající, ale o to silnější - jednoduchý milostný příběh v tolerantním prostředí. Nic víc, nic míň. A jako takový za suverénních pět hvězd, protože sledování byla jednoduše pohodová paráda. (10.03.2018)

Krásně natočená romance, která je bohužel teplá. Fakt mě to bavilo do doby, než spolu začali šukat. Poté už je to jen jedna homo či broskvo sexuální scéna za druhou a já naprosto ztratil zájem. Třeba když je rodiče vyslali na ten výlet a jeho matka pak pozvala jejich holky na večeři, tak bych mnohem raději viděl, co se odehrávalo tam, než zamilované tajtrlikování u vodopádu. Zmínit musím ještě hypertolerantní rodiče. Až to zavánělo návodem, jak se chovat k případné gay ratolesti. (19.04.2020)