Touha

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil. (02.06.2024)

Poviedkové filmy vo všeobecnosti trpia na nevyváženosť úrovne jednotlivých fragmentov. V Jasného filme je už problémom aj nájsť časti, ktoré sú zaujímavé pre súčasného diváka. Mne na minimálny dobrý pocit postačovali dedinské reálie z päťdesiatych rokov, začínajúci herci a dobová odvaha v tretej poviedke. Ono tam pravdupovediac ani oveľa viac nebolo. (27.11.2014)

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)

Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. (25.03.2012)

Vojtěch Jasný a jeho poetické filmové radosti. Obyčejné malé příběhy či někdy spíše jen útržky lidských osudů, v ročním koloběhu od jara až do zimy, zároveň zde představují koloběh života od narození až po smrt. Scénář, hudba, kamera a herci zde vytvářejí přímo dokonalý celek. Zdánlivě nesouvisející povídky pojí ve výsledku více zajímavých prvků, například kytka loučních květů, která se objevuje při narození dítětě, mládežnického rande i návštěvě maminky v nemocnici. Příjemnou a zcela pohodovou atmosféru jarní a letní povídky postupně vystřídávají dramatické zápletky ze života dvou žen v pokročilém věku. V třetí "podzimní" povídce určitě nezapomenu na snad životní výkon Věry Tichánkové, statečně bránící svůj statek proti násilné kolektivizaci na vesnici, ze závěrečného příběhu vrcholícího v zimě pak především na několik krásných poetických výjevů. Ty smutné pejskovy oči, marně hledající svou paničku, to dojme... Film je také o tom, že každý hledáme jisté štěstí. Stálé zázemí, velkou lásku, odpověď na záhadné otázky. ,,Staříčku, kde končí svět? ...a kdybych pořád šel a šel, došel bych tam? ...kdybych letěl letadlem, doletěl bych tam?" 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (08.10.2019)