Listopad

November je čisté vizuálne obžerstvo a asi ním aj zostane pre drvivú väčšinu divákov. Výnimku by mali tvoriť insideri, ktorí zrejme tejto estónskej mytológii rozumejú. Našťastie sa príbeh postupne vykryštalizuje a divák nemá dojem, že sa pozerá iba na nesúvislý rad krásnych obrazov, ale dlho ho mať bude. Treba však dať Novembru šancu a vydržať, on sa odmení. Napadá ma kacírska myšlienka, či Sarnet nejako na diaľku nespolupracuje s Eggertom, alebo si navzájom nekradnú nápady. No a Vláčil tu už spomínaný bol, toto je ale čisté fantasy. Kto film videl, asi chápe, že v Lotyšsku si asi veľkú popularitu nezíska... :) Alebo to bola poznámka smerom k Litve, už neviem. (18.03.2020)

To jsou mi věci. Právě jsem viděl jednoznačně umělecký snímek; to já poznám, bo byl černobílý, a přestože chvílemi vítězila forma nad obsahem, nemohl jsem jít pod čtyři kousky, protože mě fascinovalo, jak mocně ovlivnil František Vláčil estonsko- nizozemsko- polskou filmografii. Tohle byl místy opravdu notný bizárek, díky kterému jsem si oblíbil kraty (až na toho ukecaného světoběžníka), naučil jsem se, jak bojovat s morem i jak veskrze levně vyrobit pokrm lásky (i když to bych raději co možná nejrychleji zapomněl). Když jsem si v žánru snímku přečetl: Drama / Fantasy / Romantický, propadl jsem beznaději, ale ukázalo se, že jsem se ošklivě mýlil. Zdejší romantika byla tak trochu jiná stejně jako celý film, v jehož průběhu jsem se vyděsil, že se mi mezi ranní léky připletlo něco navíc, ale pak jsem si uvědomil, že si krevní oběh vylepšil spíše scénárista a režisér. A ještě na tom oba hezky ušetřili:-) Byla to fakt veskrze zvláštní záležitost, kterou bych nedokázal s čistým svědomím nikomu doporučit, mě ale překvapivě hodně bavila nejen díky skvělé atmosféře lesů se stromy ohlodanými hladovými vesničany. / Poučení: Chceš-li obelstít Ďábla, buď inovativní. (02.07.2023)

Pomaličky plynúca báseň plná krásnych momentov - kedy prízraky a obludy a samotné manifestácie hriechu naberajú konkrétne podoby. To zlé a to nechutné vyviera z prapodstaty stredu medzi pohanským a kresťanským. Úlohu hrajú živly, tradície a zvyky - akokoľvek bizarné ale plné opodstatnení. Sme odrezaní od reality. Sme v niečom čo sa nedá úplne popísať. Je to tak trochu o láske. O smrti. O bizarnostiach a nežnosti. O dotykoch - či už tých smrteľných alebo láskavých a o degenerovanom spoločenstve, ktoré opustilo morálny základ. Čiernobiely manifest Rainera Sarneta nie je pre každého. Ale je plný pôsobivých scén. Hlavná predstaviteľka Liiny je krásna. (29.08.2019)

Film bohatě využívá motivů z estonského folklóru. Dle anotace je časově situovaný do 19. století, ale např. scéna s morem naznačuje, že by mohlo jít o dobu podstatně starší. Na jiném místě si pozorný divák všimne něčeho, co nápadně připomíná polámaný rám bicyklu. Německá šlechta se v Estonsku začala vyskytovat už někdy po roce 1227 a německý vliv tam částečně přetrvával ještě za carského Ruska. K upřesnění časového zařazení nám nepomůže ani architektura. Podobné venkovské baráčky, jaké se ukazují ve filmu, bylo leckde v Evropě možné vidět ještě v šedesátých letech 20. století. Raději tedy řekněme, že film není jednoznačně historicky zakotvený. Již úvodní scéna ukazuje, zač toho bude loket. Jsme svědky krádeže telete dronem. Tehdy se takovému dronu říkalo „kratt“. Bylo to okultně-technické zařízení (daemon ex machina), které z důvodu neexistence motorů bylo poháněné zlým duchem, což mělo své výhody i nevýhody. Kratt kromě létání uměl i chodit, mluvit a plivat. Mohl vykonávat různé práce, jichž se sám domáhal. Pokud jej jeho majitel neúkoloval, hrozilo, že kratt svého pána usmrtí nebo se o to aspoň pokusí. Zbavit se kratta bylo možné tím způsobem, že mu člověk zadal nesplnitelný úkol – např. uplést žebřík z chleba, jak to vidíme ve filmu. Kratt se potom zavařil a za doprovodného světelného efektu zanikl. Ocenil jsem snad všechny scény: slečna žádá muže, aby ji přenesl přes potok do vesnice a jako odměnu nabízí polibek, prase přísahající na Bibli, proměna ženy ve vlčici, pozvání mrtvých na večeři... Kdo se zajímá o magické aspekty lidové tradice, ten si přijde na své; chvílemi je to téměř instruktážní snímek. Kromě toho má film také hlavní dějovou linii, a sice příběh o lásce. Na nějakou nit bylo třeba ty perly navléknout. Umělecké kvality tohoto filmového díla nebudu vypočítávat, protože to zde již učinili jiní. Pouze připomínám, že od autora románu, který posloužil jako předloha tohoto filmu, vyšlo jedno literární dílo i v českém překladu (Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, Zlín 2011). (25.12.2021)

Konečne opäť skutočné umenie na plátne. Už mnoho rokov som nevidel film, ktorý by prebúdzal tak jedinečné pocity a emócie. Lenže kolegovia z csfd, tráviaci stovky hodín na premiérach tzv. must-seen filmov (aby sa mohli preukázať čo najvyšším množstvom komentárov) nepotešil, dokonca si na základe porovnania komentára a hodnotenia myslím, že dali viac hviezdičiek iba preto, aby si nepohnevali niekoho, koho si pohnevať možno (rád by som preboha vedel, kto to je). Keďže je to umenie so všetkou licenciou, aká umelcovi prislúcha, požadovať vysvetlenie každého záberu či každej scény je nebotyčná hlúposť. Umenie sa prežíva a nie vysvetľuje. Je to normálny romantický príbeh o láske, dokonca z obdobia romantizmu (1840-te roky), avšak podaný tak, aby sa po všetkých stránkach odlíšil od všetkých iných filmov o láske, čo je nepochybne snaha úplne pochopiteľná a preto toto tvorivé úsilie musím vysoko hodnotiť. Režisér určite videl Bergmanovu „Hodinu vlkov“ najmenej trikrát. Potom aspoň raz Švankmajerovo „Besnenie“ a myslím, že aj Mijazakiho „Cestu do fantázie“, v ktorej každý berie všetko šialené, čo mu príde do cesty, ako úplne normálne, možno i romantický hororový balet „Giselle“  z roku 1841, napriek všetkému je až desivo originálny. Ostáva mi dúfať, že o ďalších cca 10 rokov znovu niekto príde s takýmto „artovým hnojom“ (odborný termín vygenerovaný kolegom, ktorý píše komerčné romány), aby potešil moje srdce i dušu. (31.10.2021)