Světlo mého života

„S dceruškou puberta tříská, to je pech, postapo otec jí víská ve vlasech.“ Nic proti artovým filmům o vztahu otce a dcery, ale ... žádný vztah přece nevisí ve vzduchoprázdnu, vždy dochází k interakci s okolním světem. Bohužel ten Affleckův svět, z něhož chromozom Y vyprchal jak bublinky ze sifonu, je stvořen blbě, jen halabala, nepromyšleně a s fatálními rozpory. Kdepak Cesta, jen tvůrčí přešlapování na místě. DYSTOPICKÉ OKÉNKO: [][] „Šialený svet, v ktorom viac-menej neplatia už žiadne pravidlá...“ (silentname). Ani bych neřekl. Normálně tam jezdí vlaky a funguje elektřina. Atd. [][] A kdo že to v „šialenom svete“ dokázal 11 let ochránit svou dcerušku, vzácnou lovnou zvěř? Zapšklý pacifista Affleck, který bytostně nesnáší zbraně a může se zvencnout, když dcerku hodný dědeček squatter učí střílet z pušky. Velmi uvěřitelné. [][] Perla nakonec. Tři zlí chlapi jdou lovit samičku. Do baráku, kde bydlí 4 (slovy čtyři!) jiní chlapi. A jaké zbraně si ti zlí vezmou? Jedno malé kladívko a dvakrát holé ruce. To nevymyslíš. [][] Jen dvě razítka za snahu na Affleckův postapo doklad a šlus. (16.11.2023)

Další verze putování světem, který je již jen vybledávající vzpomínkou. Kupodivu jsem se moc nenudil. "Pohádka" na začátku je zatěžkávající zkouška. Pokud ji vydržíte, vydržíte celý film a máte dobré předpoklady si tuto pomalu táhnoucí cestu za přežitím užít. Já si to užil, a nepamatuji si, že bych byl ke konci tak dojat jak tady. (25.05.2020)

Casey Affleck se nám dal na nezávislou filmařinu a dokazuje, že režisérský um nemá pouze jeho bratr Ben, kterého řadím jako lepšího režiséra než herce. To u Caseyho zatím neplatí, ale i tak servíruje další zajímavý snímek. Světlo mého života je postapo ve světě, kde vymřely téměř všechny ženy a on se svým potomkem putuje spustošenou krajinou. Vzhledem k námětu a přítomnosti Elisabeth Moss se nejde ubránit srovnání s Příběhem služebnice a dalšími podobnými filmy, i když tady se na události nahlíží více komorněji. Film vyniká především svým feelingem a atmosférou. Ve finále se však jedná pouze o jeden další z řady. (28.08.2019)

Těch pár problesků na postavu Elisabeth Moss vyloženě vybízí k tomu, aby člověk použil přirovnání k Příběhu služebnice. Styčné plochy s ním Affleckův film skutečně má, ale náladou je to úplně jinde. Světlo mého života je ryzí americké indíčko, krásně nasnímané, kde se místo akce hlavně typicky dlouze a lidsky rozmlouvá, jindy zas zadumaně mlčí. Ve středu zájmu je vztah otce a dcerky, a všechny ty postapokalyptické rekvizity jsou jen (chutným) kořením. #KVIFF2019 (30.06.2019)

Příjemně srdečná pomalá konverzačka nabitá přirozenými hereckými výkony obou hlavních představitelů, v níž dlouhé promluvy postav zabírají většinu délky filmu. Dystopie je zde prakticky jen na pozadí, o fungování společnosti v době, kdy na Zemi už nejsou téměř žádné ženy, se příliš nedozvíme. Affleck se ani neubírá k zobrazení všech aspektů chaosu a zoufalství upadající společnosti jako třeba Cuarón v mnohem akčnějších Potomcích lidí, ale zaměřuje naši veškerou pozornost čistě na vztah otce a dcery, který po divácké stránce dokonale funguje a dokáže sledující přimět, aby se do postav vcítili a drželi jim palce. Jako režisér se Casey Affleck myslím ukázal ve velmi dobrém světle a jako scenárista baví - zvlášť poslední dialog je ve filmu mile vypointovaný. [KVIFF 2019] (02.07.2019)