Křik

Realisticky natočený film, jehož příběh se odehrává v rozpětí jednoho zdánlivě obyčejného dne, během něhož se má mladý pár stát rodiči. I když jsou po většinu dne oba mladí lidé od sebe separováni, tak i přesto jsou neustále poutáni k sobě množstvím vzpomínek a prostřihů do minulosti a v neposlední řadě jen tak na oko neúspěšnými telefonáty. Velice zajímavé bylo použití zvuku (resp. hlasu) a obrazu, které odpovídalo experimentálním inovacím československé nové vlny. Zkrátka film, který vyniká svou formou a jednoduchým (nikoli banálním) příběhem. (07.06.2013)

Silně expresivní forma, jež si zakládá na statické kameře, nevtíravém střihu a pomalém toku dlouhých scén, v nichž se velmi často „nic neděje“, se k prostinkému ději o (ne)všedním dnu manželského páru, hodí. Do kontrastu postavené protiklady žena x muž, její velký den (porod) x jeho obyčejný den (práce opraváře), se pak spoléhají už jenom na sílu hereckých výkonů, k nimž není výhrad. I když je to film víceméně bez silnějšího příběhu a mnoho scén je až nepříjemně zdlouhavých, přesto to nebyla nuda a zanechalo to silný dojem nevšedního filmového zážitku. (09.12.2005)

Jirešův prvopočáteční křik. Nekompromisně provokativní zrcadlo doby. Novovlný střet s realitou v postavě jedné nuly s brašnou. Starostlivý, čerstvý tatínek, televizák i morálně silný člověk ztrácející se v davu. Díky své profesi vstupuje do spousty dveří a je svědkem všemožných pohledů na svět, na který pomohl přivést dalšího člověka..."smím dýchat? děkuji...". Fantastická dějová retrospektiva, zobrazující soužití ústřední dvojice a psychologický rozbor společnosti sahající i za hranice tehdejšího Československa. Vše podpořeno vynikající hudbou. Pro mě osobně bezchybný debut s velmi silným odkazem. (31.10.2015)

Mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem obdivovala přesvědčivý výkon Josefa Abrháma během jeho celodenního putování od televizoru k televizoru a od telefonu k telefonu, na druhé straně straně mě otravovalo infantilní kuňkání hlavní hrdinky v retrospektivních sénách.A proč zrovna tady bylo nastoleno téma rasizmu? Nepochopila jsem. (02.02.2016)

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)