Křik

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)

Slávku, já mám závoj. Proč ty nemáš závoj? Vy, mužský, máte strašně chudý život...Mám závoj... 1) Nejzajímavější mi připadají záběry civilního života Prahy roku 1963: dění na poště, projevy rasismu, úskalí telefonování z veřejných automatů, přecpané pražské chodníky i třeba marxistický recenzent italského filmu. Zaměření na běžný život připouští i režisér: Měl to být do jisté míry takový dokumentární obraz dneška. 2) 24letému Josefu Abrhámovi (opravář televizorů) to s lehce zarostlou tváří slušelo. Snad i jeho partnerce, 28leté laborantce z Vinohradské nemocnice Evě Límanové (těhotná žena opraváře). 3) 28letý Jaromil Jireš zahájil svou prvotinou velké tažení československé filmové nové vlny - v tomto smyslu má asi snímek historickou hodnotu. Ale že bych ho musel znovu vidět, to tedy ne. Kam čumíš, mám ti půjčit oči? 4) Zajímavý koment, který nutí k přemýšlení: insurgentes. (18.08.2015)

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky. (08.10.2011)

Jirešův prvopočáteční křik. Nekompromisně provokativní zrcadlo doby. Novovlný střet s realitou v postavě jedné nuly s brašnou. Starostlivý, čerstvý tatínek, televizák i morálně silný člověk ztrácející se v davu. Díky své profesi vstupuje do spousty dveří a je svědkem všemožných pohledů na svět, na který pomohl přivést dalšího člověka..."smím dýchat? děkuji...". Fantastická dějová retrospektiva, zobrazující soužití ústřední dvojice a psychologický rozbor společnosti sahající i za hranice tehdejšího Československa. Vše podpořeno vynikající hudbou. Pro mě osobně bezchybný debut s velmi silným odkazem. (31.10.2015)

Nemám ambíciu spochybňovať príslušnosť Jaromila Jireša k českej novej vlne, v jeho prvotine som vybadal veľa charakteristických znakov tohto umeleckého pohybu. Som ochotný pripustiť, že sa vo filmovej prvotine nemusí všetko podariť. Ale pravdou tiež je, že ma táto jeho prvotina bavila podstatne menej ako iné české filmy, ktoré sa do novej vlny radia. (03.10.2020)