Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Příběh o lásce a nelásce, o snech a naději. Mladý muž a bílá velryba patří mezi to nejlepší, co spisovatel Vladimír Páral napsal. I divadelní dramatizace této knihy zaznamenala svého času velký úspěch. Nebylo proto divu, že tento nepříliš rozsáhlý, ale myšlenkově bohatý román přilákal filmaře. Byl to režisér a scenárista Jaromil Jireš, který ve spolupráci s Márií Dufkovou-Rudlovčákovou v roce 1978 napsal scénář, ve kterém geniálně podtrhl páralovský rozpor mezi dvěma životními koncepcemi. Jeden hrdina je dokonalým typem pasivity „žije tak, jako by měl vše již za sebou“ (Viktor v podání Eduarda Cupáka), druhý je „nabitá sluneční baterie, která do sebe čerpá stále novou energii“ (Břéťa v podání Ivana Vyskočila). A mezi tyto muže vstoupí žena, která jde tvrdě za svou kariérou (Edita v podání výborné Jany Brejchové). Jaromilu Jirešovi se podařilo na plátno přenést všechno nejlepší, co Páralova předloha poskytovala. Navíc režisér dopřál více místa jaksi symbolické, ale přitom naprosto realistické postavě převozníka Gausse (Zdeněk Blažek) a tím ještě více zesílil výsledný dojem. Smysl filmu vyslovil režisér těmito slovy: „Někdy lovíte bílou velrybu a ulovíte běličku. Ale důležité je nevzdat se, nepodlehnout malověrnosti. Ta dokáže zničit nejen vás i všechny sebekrásnější záměry. Bez víry a naděje to nejde. A také ne bez trošky humoru…“ (Česká televize)

(více)

Recenze (89)

topi 

všechny recenze uživatele

Tenhle způsob natáčení jsem moc nepobral, ačkoliv filmy Jaromila Jireše mám z velké většiny rád. Vadily mě rychlé prostřihy a celková zmatenost. Do příběhu jsem se nemohl dostat a brzy mě sledování počalo nudit. Myšlenka nebyla špatná, ale zpracovaní se nezdařilo. Ani herecké obsazení mě nějak nenadchlo včetně mé milované Jany Brejchové (ta její paruka byla příšerná), natož pak hudba Ladislava Štaidla. Páralovu poetiku vkusně přenést na plátno se rozhodně nepovedlo. Mnohem větší průser přece jen byli Milenci a vrazi. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Nešťastně obsazená adaptace románu Vladimíra Párala selhává především na dvojici mladých herců. – Od samého počátku jsem měl pocit, že Vyskočil dostal od režiséra instrukci „buď jako Cupák zamlada“ a vzešla z toho hrozná karikatura mládí. Mezi řádky jeho ubohého herectví lze sice časem vyčíst, co v tom hořkém setkání čtyř různě zaměřených vektorů-osudů reprezentuje, ale herecky nepřesvědčuje o ničem – a bezprostřední dojem je tedy kalný. Cupák září, ale v polaritě, kterou by měl se svým mladým před-obrazem vytvořit, chybí právě onen mladý protipól, a osamělost jeho postavy se tak stává absolutní, až nelidskou, a zastiňuje i obě herečky. O postavě, kterou ztvárnila Adamovská, lze říci jen, že jí to většinou moc sluší, ale jinak je zcela necelistvá: v každém okamžiku mění s výrazem i identitu. Jasná a ztotožnitelná by bývala mohla vzhledem k „sophisticated lady“ Jany Brejchové působit jako dospívající dítě – a nechat v chladné tváři své starší kolegyně vyvstat nenaplněné mateřské rysy. ()

Reklama

sator 

všechny recenze uživatele

Film mám rád a stále mluví k mému srdci...Bílou velrybu nesmíš chytit tu musíš jen chytat...Hudba má ve filmu velký význam a Štaidlovi se fakt povedla... Pro Vika Pance (Eduard Cupák) je jóga jedinou vášní, kniha z které cituje a kterou ve filmu čte byla ve své době jediná která se tematice jógy věnovala. Jedná s o knihu vydanou v roce 1969  od Karla Wernera  - Hathajóga. Autor předlohy filmu Vladimír Páral sám měl k východní tématice a józe celý život blízko. ()

Vesecký 

všechny recenze uživatele

Samozřejmě, Páral byl v naší literatuře svého času pojem a nemohu mu upřít literární kvality, přečetl jsem od něho ale asi dva romány a nijak jsem s s autorem myšlenkově minul. Ono už prostředí chemičky působí ponuře, ale vůbec jsem nepochopil ideu díla. Obstarožní Edita přijede se svou asistentkou do Ústí, aby syntetizovala krystal umělého cholesterolu. Zde se musí setkat s svou bývalou láskou, chladným, odměřeným Viktorem, ale nakonec tu hlavní roli hraje Břéťa v podání Ivana Vyskočila, který chodí na pramici snít o lovu na bílou velrybu - a nakonec uloví tu starou opelichalou Editu. Trochu to připomínalo budovatelské filmy, kde hlavním smyslem bylo ukázat lidi zapálené do své práce, mistr Břetislav dokáže dokonce přesvědčit své kamarády, aby šli pomoci s tou krystalizací o víkendu, nakonec se mu podaří, že nikdo nechce trhat partu... Až ten dramatický a tragický konec přináší maličko vzrušení po předcházející devadesátiminulové nudě. ()

helianto 

všechny recenze uživatele

„Pohleď, Achabe, hřbet má, jak hora sněhu… Dech má jak uragán… A tělo jako býk. Přichází z temnoty, jak předporodní křik. Pěna už v závějích se přes palubu řine. Velryba Moby Dick. / Nikoho jsem víc v životě víc nemilovala, jenže jsem si tě prohrála už dávno předtím, než jsem tě poznala…“ Bílá velryba – symbol touhy, tajemství, životní cíl. Každý má mít ve svém životě takového Moby Dicka, aby jeho život měl smysl. V okamžiku, kdy jej opustíme, ztrácíme kus vlastního já. Je lhostejno, kolik je nám let, zda jsme staří nebo mladí. Rezignace na život nás může zastihnout kdykoliv. Stejně tak touha nám může zůstat do věku značně pokročilého. Ovšem chytit svou bílou velrybu, to ve skutečnosti znamená jistý konec… Herecký koncert, u kterého jsem však až do samého konce váhala s hodnocením. Prostředí chemičky a odlučování cholesterolu, či čemu přesně se hlavní hrdinové věnovali, s tím jsem se nějak ztotožnit nedokázala ani v podání vynikajícího kvarteta Brejchová – Adamovská – Cupák – Vyskočil (mimochodem, v jeho případě, řekla bych, snad nejlepší výkon, který jsem kdy zaznamenala). Ale několik emotivně nesmírně silných minut v samém závěru filmu mě definitivně přesvědčilo. Pár záběrů, stupňujících napětí, kdy tušíme nevyhnutelné a doufáme v opak, závěrečný záběr na dokonale šťastnou tvář mladého muže, který ulovil svou bílou velrybu… Jedna hvězda navíc. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. ()

Galerie (12)

Zajímavosti (6)

  • Točeno převážně v Ústí nad Labem a v továrně Spolchemie tamtéž. (sator)

Reklama

Reklama