Prodloužený čas

Témata nemoci a upřímnosti za upřímnost. Hodně jednorozměrný scénář nenabízející mnoho rytmičnosti, standartní přínos Kopeckého herecké osobnosti, osvěžující Fischerová, všemu schází ještě trochu režijního důrazu na celkové vyznění, původní i nepůvodní ♫ hudba bohužel jen potvrzuje nedostatky scénáře, dobře vyzní organické začlenění děl mistrů malířství. Pro televizní formát téměř 4*, jako film necelé 3. (21.04.2013)

Film napsaný na tělo Miloše Kopeckého. Užívá svého typického humoru ala doktor Štrosmajer, pokud divákovi tento styl sedí, film si opravdu užije. Téma je sice vážné (boj s rakovinou), ale film vážný moc není, téma je zlehčeno a vyznívá optimisticky. Poselství o naději umírající poslední je v každém okénku filmového pásu. Vztah stárnoucího muže s mladou ženou (Táňa Fischerová) je také poměrně zábavný a poučný. Vadila mi jistá strojenost děje, ale to je u filmů z tohoto období dost běžné. 70% (05.11.2011)

Dost mě překvapilo (a mile překvapilo), že i když je to o umírání na nevyléčitelnou nemoc, tak Jireš k tomu tématu přistoupil úplně jinak než ostatní. A když to říkám já, tak je to fakt co říct, jelikož filmy o tomhle vyloženě nesnáším. Tady se ale ke smrti a umírání celkově přistupuje jako k něčemu, čemu se nedá vyhnout a ani se na to nedá nějak připravit a podle toho jedná i ten profesor, který s tím chvíli je smířený, chvíli jen tak čeká, chvíli se zase snaží svůj zbývající čas naplno... A mě do toho to "roztříštěné" vykreslení hlavní postavy hodně sedlo, protože to na mě působilo dost uvěřitelně a člověk s takovou diagnózou podle mě jen tak všechno nepřehodnotí, ale spíš se z té šokující zprávy bude neustále vypořádávat, více či méně. Je to i skvěle zahrané a slušně natočené, dokonce to i Jireš vedl tak, že kromě krapet mdlého úvodu jsem se u toho vůbec nenudil a ačkoli mám i určité výčitky k občas ne zrovna zdařilému budování vztahu mezi ústřední dvojicí (přeci jen, ten věkový rozdíl je velký a díky tomu ty dialogy nepůsobily vždycky důveryhodně), pořád je těch mínusů tak málo, abych nešel pod čtyři hvězdy. Navíc některé scény jsou hodně dobře vystavené a co mě potěšilo úplně nejvíc je to, že to ani trochu citově nevydírá :-) On je to totiž obrovský problém u filmů s takovým námětem, natočit ho takovým způsobem, aby za každou cenu neždímal z diváka moře slz, ale aby mu i tak zanechal z filmu silný dojem. A zvládá to skutečně málokdo a o to víc mě těší, že tady se to povedlo zrovna Jirešovi, ke kterému jsem si cestu zatím horko těžko hledal a od kterého jsem navíc jeden film se stejným tématem už viděl (Učitel tance) a mám k němu řadu výhrad. Ale aspoň chápu, proč ho Jireš zakončil tak, jak ho zakončil, protože jinak by asi byl až moc podobný Prodlouženému času. Popravdě ale stejně nevím, jestli jsem s tím závěrem tady spokojený, protože to vygraduje k úplně jiné myšlence, než bych kdy u takového filmu odhadoval - SPOILER profesor rakovinu nakonec nemá, žije dál, ale jeho život dopadne do určitého stereotypu, přinese to spíš negativa než pozitiva, ale takový je holt život asi každého z nás... Takže žádný konec ve stylu výběru ze dvou možností, ale tohle. Zajímavý nápad, a to nemyslím ironicky, jen nevím, jak moc mi to do předchozích událostí sedí, jelikož to působí, jako by se celý svět zničehonic změnil. KONEC SPOILERU 4* (23.04.2022)

Náhled na tento film mi silně ovlivnila četba dávné recenze Jiřího Cieslara z 80. let, která vyšla i v jeho sborníku Concettino ohlédnutí. Dotyčný text citlivě a precizně rozebírá, že Prodloužený čas je jedním z nejfalešnějších, rádoby ušlechtilých normalizačních filmů, který vlastně lidem v té době vytvářel iluzi toho, že za daných podmínek je možné žít noblesně a nad věcí. Cieslar zvlášť vzpomíná, že kdyby jeho jako studenta učil takový profesor, byl by studenty nikoli milován, ale považován za naprosto nepřijatelného pozéra. Dnešní obliba tohoto filmu je smutným dokladem ztráty paměti a úpadku měřítek.:) (08.04.2013)

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)