Prodloužený čas

Co může vzniknout, když můj oblíbený režisér natočí film podle mého oblíbeného scénáristy s příjemnou hudbnou mého oblíbeného hudebníka ...? Tohle všechno jsem samozřejmě nevěděla, když jsem film viděla poprvé ... Zaujal mne příběh. Zasáhl mne. Hodně se mi líbil Kopecký i Táňa Fišerová - civilní herectví, které vykresilo uvěřitelný příběh. Příběh vedoucí k zamyšlení nad mezilidskými vztahy, statečností a odvahu k životu. (18.02.2014)

„Tak já nevím, jsi spíš estét, nebo ješita?“ - „Voboje!“ Ješitný estét Svozil (skvělý Kopecký) je pán v letech, který si dobře uvědomuje své stáří, tím spíš, že je obklopen mládím v rozpuku. Se svým stavem je smířený, dokud se nedozví pravdu o svém zdravotním stavu. Pak se najednou z jinak energického, činorodého a sarkastického kmeta stane pohublý, zpomalený, ustrašený stařec bez jiskry. Najednou má „starej tatrman s bolavým žaludkem“ obavy z toho, že ztratí své „poupátko“, nedopíše knihu a vůbec neustojí hrozící konec. Naštěstí horší chvíle střídají i ty lepší, kdy optimistická skepse spolu s cynickým humorem (typu narážek na vdovských důchod) jsou vlastně příjemné, skoro až hřejivé. V těchto momentech mě film, který disponuje i noblesou, životními pravdami a odlehčením vážného tématu, bavil nejvíc. Proto jsem i podobu konce kvitoval. Za mě solidní 4* pro Jaromila Jireše. „Pane profesore…ono to asi bude pravda, ale to může mít nedozírné následky!“ - „Paní Štálová, mně teď leží na srdci spíš následky dozírné než nedozírné.“ (31.05.2020)

Cena za upřímnost a za lásku. Dramaticky nosný příběh o pomíjivosti lidského života, zveřejněný režisérem Jaromilem Jirešem v jeho nepesimistické variantě, je víc, než pouhým vyprávěním vynikající sondou do hlubin lidské duše, v níž se odehrává tolik zajímavého a vznosného, že ji nelze vlastně správně diagnostikovat. Postava profesora Svozila, kultivovaného a vzdělaného muže s obdivuhodným přehledem i nadhledem, je vlastně tak trochu závěrečným slovem Miloše Kopeckého za jeho bezmála čtyřicetiletým působením před filmovou kamerou. Je to velká a osobitá kreace, prodchnutá vedle nepominutelného šarmu svého představitele jistou dávkou ironického humoru a důvtipnými myšlenkami, které sice tu a tam mohou působit dojmem zašlého antikvárního zboží, ale jejich účinnost naštěstí koresponduje s obsahem filmu (přednášky o umění na fakultě, bonmoty mezi Svozilem a Alenou). Sympatickým se zdá být konečně i ryze civilní herecký výkon všestranně nadané Táni Fischerové, uskutečňující tu pod bedlivým režijním vedením svůj vlastní přerod z dívčích bytostí ve zralé a silné ženy pevného charakteru. V kontextu doby bezesporu pozoruhodný film. (19.04.2015)

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

,,Milá paní, mne zajímají následky spíše už jen dozírné, než nedozírné!'' --- Jak o tomhle může někdo napsat, že jde jen o další normalizační konzervačku? Jednak to s tou normalizací v roce 1984 už nebylo až tak horké jako těsně po roce 1968 a hlavně v sedmdesátkách, byť zde samozřejmě dál vládl Husákův režim. A o žádnou konverzačku se rozhodně nejedná. Je to parádní psychologické drama, které má několik rovin. Jedna z nich láska mladší ženy ke staršímu muži, což sebou nesou celou řadu problémů. Nepochopení okolí, jiné potřeby každého z nich a hlavně toho staršího. Když se pak ke stáří přidají nemoci, přidává se třetí problém, kdy ten starší si náhle uvědomuje blízkost konce. V případě hrdiny filmu je to o to drsnější, že netrpí žádnými vleklými chorobami. Je na vrcholu sil mentálních i tvůrčích a náhle si uvědomuje, že už byl označkován. Že teď někde tady začal odpočet jeho konce. Ví, že ten odpočet běží už od prvního nádechu jeho života, ale teď si ho poprvé naprosto jasně uvědomil.  Panika se mísí se vztekem což vyúsťuje v lehce nevraživé chování vůči partnerce. Když je pak nemoc vzata na vědomí jako holý fakt, nastává období zklidnění. Navíc vědomí, že tu hrdina už možná dlouho nebude mu dodá odvahu řici některé věci nahlas, protože už nemusí brát ohledy na případné následky. A samozřejmě začíná boj s nemocí samotnou a závod s časem snažit se stihnout zde ještě něco po sobě zanechat, v jeho případě knihu o umění.  Skoro mám dojem ale možná se pletu, že tohle bylo panu Kopeckému ušito přímo na míru. Do role se perfektně hodil. Zvláštní byla i role Táni Fischerové. Tam jsem občas její pohnutky i nechápal. Musím uznat, že ač v tomto filmu již nebyla nejmladší, byl to kus krásný ženský. Člověk si ji vybabuje z PS již jako postarší dámu s dlouhými šedivými vlasy... Tak je to docela kontast. A jak asi vypadal v sedmdesátkách!.-). Musím kouknout na něco staršího. Ano, i já patřím mezi velké příznivce Petra Čepka, jsem tedy rád, že onkologa si zde zahrál on. Jen mi zde připadal nějaký jiný. Jakoby nemocný, ty brýle mu šíleně zvětšovaly ty jeho smutné oči... Do toho to retro půlky osmdesátek se šmejdícíma prodavačkama v sámoškách stopujících vás zda nekradete, ty plné regály stejného zboří, místa kousek od mého tehdejšího bydliště.., a v neposlední řadě i ta představa, která jistě u filmu každého napadne...a co já. Jak se třeba podobnou informaci dozvím já. Jak budu reagovat? Co pak? Jak říkám, velmi solidní psychologické drama, které rozhodně stojí za vidění! Dávám za 4 knihy do poličky. * * * * (05.06.2022)