Valerie a týden divů

Magický (sur)realismus mi není až tak proti srsti, ale zde jde jen o zástěrku. Velmi šikovně zvolená forma má zastřít fakt, že Nezval byl starý chlípník, a už samotná knížka je skutečně hodně perverzní (ostatně, co čekat od autora knihy Umění mrdati), a všechna ta perverze - panny, lesbičky, incest atd. - jsou přítomny rovněž ve filmu. Celé je to jen Nezvalův tajný sexuální sen, u kterého se určitě ukájel, a film se sice snaží zdůraznit vizuální stránku, ale ten zhnilý obsah tam prostě dál hnije. (06.07.2012)

Hodně šílený surrealistický film, ze kterého mám podivné pocity, kdykoliv si na něj vzpomenu. Hororově depresivní, šílené a masakrózní. Musím se přiznat, že poprvé jsem v kině usnula a zdál se mi sen, takže když jsem se vzbudila, tak mi to pasovalo na ten sen. Podruhé jsem se nadopovala kofeinem a bylo to o něco lepší :) (26.06.2011)

K Valerii jsem se dostal díky Timu Burtonovi, který v něm našel inspiraci k finále Velké ryby. Od začátku to bylo divné a přiznám se na první dobrou, že jsem vůbec nevěděl, co se tu děje. Nicméně uznávám, že tento film má celou řadu superlativů. Třeba hlavní role Jaroslavy Schallerové je dobrá. Ona je tu dobrá, hodně dobrá. Navíc je to celé v takovém tom hororově sexuálním nádechu, což mě na svoje datum vzniku i dost překvapuje. Někde po hodině jsem ale z těch incestů, nebo co to bylo, byl úplně jalovej. Zachránil to ale vysloveně krásnej závěr s neméně vydařenou hudbou. Tady toho Burtona docela chápu. (07.11.2022)

Počínaje prvním záběrem, není ve filmovém zpracování Nezvalova „gotického románu“ jediné scény, kterou by nenaplňovalo nebezpečí. Ať již konkrétní obraz sytí očividná hrůza, která stahuje hrdlo a hýbe krví v tepnách, aby spáče probrala ze sna a ulevila mu krotkým denním světlem, nebo jen zdánlivě prostě klouže po jistých stěnách sdílené skutečnosti, příšeří oslňuje vše, co se nabídne na stříbrném plátně ke sdílení. Již v raném mládí, kdy jsem se k tomuto filmu konečně dostal, jsem jím byl uštknut a dodnes se mu nevyhýbám, byť v obavách z ran. Je jako kruté jablko, které slibuje poznání, ale nenabízí ani sdělení, jen ve studených nemocničních postelích tráví nejprchavější vteřiny dětství, za nímž se červenají obzory… (21.10.2017)

Pro mě až překvapivě všeobecně známý film, který nepochybně, např. u klasických vícebodařů, kteří se u podobných filmů, zvláště z cs tvorby, vůbec neobjevují, vyvolává jasné rozčarování. Oficiální text svým geniálním spojením v podobě paskvilu "tchoří upír" (což by mohl klidně patentovat v americkém komiksovém průmyslu) degraduje vše ostatní, co napsal. Proto doporučuji se zaměřit na komentáře sportovce či Adama Bernaua, kteří nádherně popisují celé vyznění tohoto nadčasového snímku. Ženská tělesná nenasytnost, jako zdroj veškerého hříchu, kterému je ubohý člověk v tomto slzavém údolí vystaven, se střetává se sílou romantické lásky, třeba i sourozenecké, nicméně upřímné. Film plný polibků, otrocké víry i touhy, je doprovázen nádhernou hudbou, silnými chorály, které v některých chvílích připomínají mistra Lišku a samozřejmě precizní režií, o které zde bylo také dost napsáno. Jaromil Jireš nabízí, "na poslední chvíli", opět něco nevídaného. (05.10.2013)