Žert

Za socialismu muselo do trezoru jít mnoho pro soudruhy nehodících se filmových pecek. Jaromil Jireš poté v rámci Československé nové vlny poté nejspíš není tak provařeným jménem jako Miloš Forman, Jiří Menzel či Věra Chytilová, jeho Žert adaptující stejnojmenný román Milana Kundery ovšem patří jeden z těch nejpamětihodnějších trezorových filmů. A nejen díky čerstvému úmrtí Josefa Somra v jedné z jeho nejlepších rolí se na film dá vzpomínat poměrně často. I proto, že je po 50 letech pořád bravurní. Na filmovém Žertu se vedle Jireše po scenáristické stránce podílel i sám Milan Kundera a nebylo tak nutné se obávat znesvěcení Kunderovy románové prvotiny. Samotný román vyšel v roce 1965 a Kundera byl s filmovou adaptací velmi spokojený. Doba vydání a tehdejší politické poměry ovšem byli základním kamenem úrazu, přičemž je Žert jedním z těch filmů, který si zakázání vysloužil především díky faktu, že byl kritikou tehdejší politické situace a je tak jízlivou satirou, že nejspíš musel i pár soudruhům promluvit do duše. A proto musel rychle zmizet z lidského dohledu. Samotná zápletka se přitom dle samotného titulu vlastně rozjede zcela nevinně a bez hlubších úmyslů, utahování si ze socialistických ideálů a cílů ovšem jednoduše bylo nepřístupné. Žert tak funguje jako výpověď o době, kterou si sice někteří stále mají potřebu idealizovat a říkat, že za komoušů přeci jen bylo líp, Žert si ovšem svůj zákaz vysloužil především díky faktu, že skutečně nasazuje zrcadlo a připomíná nemilé období československých dějin. Josef Somr tu vedle výpravčího Hudičky z Ostře sledovaných vlaků předvádí pravděpodobně svůj nejvýraznější výkon ve své kariéře, kdy dokázal přesně vystihnout oběť zhnusenou a krapet znuděnou standardy poměrů tehdejší doby, kdy se s lidmi jednalo jako s pochybnými existencemi, aby se z člověka rázem morálně pochybná existence stala. Iniciativě Ludvíka v podání Somra se tak v podstatě nelze divit, kdy by sice šel snadno označit za tragického antihrdinu, kterému jeho doba nepřeje ani s dosáhnutím cílů v rámci vendety, výpověď Žertu je ovšem nejen tragická, ale i realistická. Monstra tvoří jen další monstra. Žert v součtu vyznívá tragikomicky, kdy člověk nemusí nutně na světě pobývat několik dekád, aby mu došlo, že se tady řeže do pravého masa. Někteří se s pokračující socialistickou nadvládou smířili, jiní (v případě dožití) trpěli až do roku 1989. Filmový Žert je navíc i díky účasti Kundery tím typem adaptace, který stěžejní motivy a přesah původního díla neosekal a nespláchl, v rámci flashbacku sázejících na POV a řaděním Jireše mezi Československou novou vlnu spojovanou především s výjimečnými a přesahovými díly, kterým Žert bez pochyby je.... (17.10.2022)

Srdcovka. Nejen kvůli prostředí mého milovaného Hradiště, nejen díky folklóru, nejen díky tomu, že Žert je má oblíbená Kunderova kniha (i když tady samozřejmě vypreparovaná). Film má totiž atmosféru. Taky myšlenky, které zde nevyznívají do prázdna. A hlavně scény, kdy vzpomínající Ludvík je sice uvězněn v přítomnosti, ale vzpomínky a osoby na něj reagují z minulosti. (12.09.2007)

Film, který je prosáklý tragikomedičností skrz naskrz. Závisí pak jen na osobnosti diváka, zda se tomu všemu bude smát, či zda mu pouze bezmocně sklapne čelist. Bezvýchodnost a nejednoznačnost pomsty tak, jako málokde. Téma nemožnosti spravedlivé pomsty, zvláště dnes, převažuje téma tupého režimu. A cimbálka samozřejmě dokonalá a nezbytná! (10.08.2005)

Kdyby neexistovala knížka, hodnotím líp. Takhle ale musím "jen" čtyři, i když si upřímně neumím představit, jak knižní předlohu líp dostat do 80 minut filmu. Jireš odvedl moc dobrou práci a není jeho chybou, že Kundera to napsal tak výtečně. EDIT LFŠ 2018: celý letošní festival /tj. 25 hodin/ jsem de facto absolvoval kvůli jedinému lákadlu - setkání s Josefem Somrem. Očekával jsem vetchého senilního starce a bál jsem se, že ho na pódium Slováckého divadla dovezou (člověk nesmí věřit Kleinovi a jeho Básníkům). Josef Somr je stále vtipný, hloubavý a upřímný muž a já si přeju, abychom se za těch dvacet let v Uherském Hradišti oba znovu potkali. Filmu budeme říkat stále Žert, a ano, má své pevné místo v tom nejlepším šuplíku čs kinematografie. Z odstupem dalších deseti let od prvního zhlédnutí a kdoví kolik od četby románu, Jireš natočil geniální věc. To prolínání časů, Ludvíkova absence v obrazech z úplné minulosti a postupné četnější oběvování v novějších etapách života, je mistrně sestříhané a kdyby tehdy Žert mohl soutěžit o nějaké dnešní ceny, získal by absolutorium za střih zvuku i kamery, dialogy a scénář. Škoda, že filmový technik z radia už není mezi námi. A taky Evald Schorm, skvěle zahraná civilní postava. (30.06.2008)

Strana má přece právo vědět všecko. Kunderova kritická reflexe vlastních chyb a zločinů na pozadí jednoho zbabraného lidského života, jeho prchavosti a paradoxních charakterů je ve svém filmovém ztvárnění mimořádně působivým pohledem na období komunistické totality v její zvrhlé obludnosti, ohyzdnosti a deformovanosti. Kundera prostřednictvím krátkých retrospektivních výjevů nahlíží na tuto dobu jako na podezřelou, nedůvěryhodnou feérii, hodnou posměchu i ostražitosti – v konfrontaci s Ludvíkovým osudem potom působí některé motivy, zvláště záměrně stylizované sekvence z budovatelských veselic, jako zlovolný škleb. Jireš se nemýlil ani v případě obsazení hlavních postav zralými, typově přesnými herci – vedle Jany Dítětové a Luďka Munzara to platí především o Josefu Somrovi, jehož pomstou vedený (anti)hrdina je svrchovaně tragikomický part, outsider závislý na ženách a sexu, v podstatě nešťastník, který promarnil i svou poslední příležitost zúčtovat s nedobrovolným torzem svého života. Při žertování nikoho neurážejme (Cicero). (25.07.2020)