Žert

Milan Kundera je môj najobľúbenejší český spisovateľ. Jeho Žert ma fascinoval už v roku 1969, kedy som ho čítal po prvý krát. Aj s filmom som bol spočiatku spokojný. Len som nemal k nemu napísaný komentár. Tak som si ho pozrel opakovane a doplatil na to stratou jednej hviezdičky. Je v ňom priveľa folklóru, pétepákov a manifestácií a na druhej strane mi tam chýba Lucie, viac vnútorného sveta Ludvíka Jahna a asi by som bol aj spokojnejší s jeho iným predstaviteľom. Uznávam, že Žert je ťažko sfilmovateľný aj keď sa jeho autor podieľal na scenári. Táto tematika je pre moju generáciu pomerne živá a každý falošný tón, každú nepresnosť vnímame citlivejšie, ako napr. naši potomkovia. Preto výsledok považujem iba za ľahký nadpriemer. (01.11.2013)

Cynický odsudek prašivé ideologie vyvolávající "vážnou radost, kde není prostor pro legraci" a která křiví charaktery věrců i bezvěrců. Z nadšených soudruhů se stávají zhýralé a pokrytecké svině (Munzar) nebo zoufalci schovávající se za šťastný úsměv (Dítětová), svobodomyslné překroutí v netečné cyniky bez budoucnosti (Somr). A neteční (všichni ostatní), ti jsou vždy pouze poslušní.  K člověku až hnusně upřímné. Takhle nějak si představuji dokonale depresivní film. (21.10.2022)

--- Veselý može byť i nihilista. Smeje sa ľuďom, ktorí trpia--- --- VY ste moja pravda...i VY ste moja pravda --- --- Čo myslíš, čo by na to povedali súdruhovia, ktorí neprežili ? Tí neboli ješitní, tým šlo o život, pochopili by, že šlo o ŽART --- --- Čakal som Vás skor, než som Vás poznal...--- --- "SVLÉKNĚTE SE HELENO, SVLÉKNĚTE..." --- (07.06.2009)

Minulost, k níž se Ludvík upíná, je už dávno pryč. V podobě, v jaké ji znal a chápal, neexistuje – doba pokročila a nyní se hraje podle jiných pravidel, což metaforicky (a bolestně) zjistí. Než se tak stane, snaží se Ludvík realizovat ďábelský plán – chce se pomstít Pavlovi prostřednictvím svedení jeho manželky, s níž se náhodou potká. Zatímco stárnoucí žena vzpomíná na prchavou radost svého mládí, kdy lidé zpívali a všude byla cítit naděje, pro Ludvíka se jedná hlavně o dobu, kdy pár řádků napsaných z legrace mohlo zničit život. Jakkoli se však cynický svůdník snaží, jeho msta se zcela mine účinkem – a společně s chřadnutím jeho plánů se zadrhne i do té doby plynule šlapající vyprávění. Společně se svým beznadějným antihrdinou doklopýtá do konce a podtrhne tak maximální subjektivitu celého filmu. Více zde (10.07.2022)

Strana má přece právo vědět všecko. Kunderova kritická reflexe vlastních chyb a zločinů na pozadí jednoho zbabraného lidského života, jeho prchavosti a paradoxních charakterů je ve svém filmovém ztvárnění mimořádně působivým pohledem na období komunistické totality v její zvrhlé obludnosti, ohyzdnosti a deformovanosti. Kundera prostřednictvím krátkých retrospektivních výjevů nahlíží na tuto dobu jako na podezřelou, nedůvěryhodnou feérii, hodnou posměchu i ostražitosti – v konfrontaci s Ludvíkovým osudem potom působí některé motivy, zvláště záměrně stylizované sekvence z budovatelských veselic, jako zlovolný škleb. Jireš se nemýlil ani v případě obsazení hlavních postav zralými, typově přesnými herci – vedle Jany Dítětové a Luďka Munzara to platí především o Josefu Somrovi, jehož pomstou vedený (anti)hrdina je svrchovaně tragikomický part, outsider závislý na ženách a sexu, v podstatě nešťastník, který promarnil i svou poslední příležitost zúčtovat s nedobrovolným torzem svého života. Při žertování nikoho neurážejme (Cicero). (25.07.2020)