Společenství vlků

[MFF, Cinematik 2009, Piešťany] Dnes už komické tornádo rozprávko-natripovanej maškarády o Karkulke a babičke ala Angela Lansbury v pokročilom veku. Poviedka strieda poviedku, niekto sa stráca, niekto sa baví. V nočnom premietaní sa s prestávkami bezprostredne tlieska a ja som tiež jeden z aktérov. Nebojím sa, smejem sa (zrastené obočie a tak:), ale taktiež som dobrovoľne uväznený v podmanivej (výtvarne úchvatnej) fantasmagorickej krajinke, v ktorej sa Neil Jordan na svoju dobu bombasticky vynašiel. (11.09.2009)

Vizuálně podmanivé, ale daný příběh je ve svých symbolech zoufale předvídatelný a poplatný době. Film se spíše než vrcholu zobrazení temné strany dívčího sexuálního dospívání - Lynchově Twin Peaks, blíží symbolismu Věry Chytilové v ovoce rajských stromů jíme. Červená u Rosaleen znamená menstruační krev, přechod od dívky k ženě, dialogy jsou opravdu prvoplánové a snaží se říci všechno (kdyby snad někdo nepochopil), není tu místo pro napětí či tajemství, jako v Lynchově pátrání po dívce, která se ztratila ve své sexualitě. Nehledě na to, že film neodpovídá realitě - ženy nikdy nebyly obětmi, ale samy jsou daleko dravějšími predátory než smečka vlků. Jordan to sice slabě akcentuje, ale bohužel vše zničí poslední scénou. (13.08.2011)

Směsice pohádky a hororu dle dnešního chápání, ale stačí si přečíst třeba Pentameron od Giambattisty Basileho, aby bylo jasno, že původní verze pohádek bývaly občas pěkně krvavé. Obrazově je ten film často velmi působivý, a to v polohách lyrických i brutálních. Metafory a podobenství napájené z pramenů erotiky a dekadence ve snovém oparu. (26.07.2019)

A kdopak by se vlka bál? Kdepak tahle Karkulka… Sny jsou fajn věc, reflektují naše tužby, niterné pocity, silné zážitky atp. (viz Freud). Copak se asi zdá jednomu děvčeti v rozpuku po přečtení hororového čtení? Neil Jordan o tom natočil perfektní ujetost v lehce surrealistickém hávu, která je zpočátku vcelku o ničem, ale cca. od půlky se konečně chytne příběhu o Karkulce, kterou spíš než cokoliv jiného zajímá, jak se s vlkem spustit. Když ujetost, tak pořádná – přeměny vlka á la The Thing Johna Carpentera, useknuté hlavy a končetiny. Filmu nijak neškodí jeho stáří a spíš mě děsí myšlenka, co by se stejným námětem vykouzlili dnes, při vší té snaze mít co největší divácký záběr. Asi něco ve stylu letošního výplachu o Karkulce Red Riding Hood režisérky Catherine Hardwicke. 80% (14.06.2011)

Když pominu fakt, že jsem se díky filmu dozvěděl několik zajímavostí, jako třeba že Karkulka arachnofobií rozhodně netrpěla, v lese kam chodívala rostly metrové houby, měla mizernej vkus na chlapy i na vlky, vyprávěla nudné pohádky a její babička byla doslova holka z porcelánu, tak zůstane slátanina a za mě hodně nepovedená variace na klasickou pohádku, kde když se měnil první vlkodlak, tak jsem nejdříve myslel, že to má být nějakej sup bo co (jasné je to starej film, ale ne zas tak starej, aby člověk začal hádat, že místo vlka bude sup) . Karkulka je sice pěkná holka, buchtu má v košíčku a v ruce pořádnej nůž, ale to na horor nestačí. Tuhle chlupatinu si už podruhé nepustím a i ta hodina a půl se táhla až moc. (20.10.2014)