Oči bez tváře

Zážitek mi trochu pokazila podoba Pierra Brasseura s Darkem Vostřelem, čehož jsem se nebyl schopen zbavit a hrůzyplný dojem mi tak stále kazil refrén písně Kujme pikle, pikle kujme. Jinak ale velká spokojenost. Ke kvalitnímu hororovému zážitku jsem nikdy nepotřeboval hektolitry krve či přehršel mnohdy laciných lekaček, byť to první z estetického hlediska mnohdy kvituju. A pravda, zde ve filmu ze šedesátých let a navíc z jinak prudérní Francie! jsem se dočkal až magicky přitažlivé gore scény s operací tváře a jen za tu a zejména její voyersky tiché zpracování bych klidně vysázel pět hvězd. Zvláštní a ponurou atmosférou je však prodchnutý celý snímek a ani na okamžik nevyvolává pocit, že se vše v dobré obrátí. Rušivě na mě působila jen hudba jako vystřižená z projížďky strašidelným zámkem na pouti. Má tu sice své opodstatnění, šílený vědec a jeho znetvořená dcera by se v panoptiku hrůzy podobné atrakce neztratili, ale mně osobně do jinak tichého konceptu filmu vůbec nezapadala. Až v samotném a dokonale poeticky hororovému závěru, holubice, temný les a šílenství, zazněly tóny, které mne nakonec vedou až k absolutnímu hodnocení. Pět nádechů pod rouškou... (23.03.2021)

(1001) Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob. (03.10.2022)

V Paříži mizí krásné mladé díky. Policie důvod nezná. Divák ví ale důvod hned. Precizní chirurg Dr. Génessier(Pierre Brasseur) za pomocí své asistentky Louise(Alida Valli) unáší dívky za jistým účelem. A tím je transplantace tváře pro jeho dceru která je „znetvořená" po autonehodě. Chce jí tak o5 navrátit její krásu a dodat jí z5 chuť do života. Ať to stojí co to stojí. Toť ve zkratce příběh. Žánrově jde o psychologický drama samozřejmě laděno hororově. A i proto je tenhle snímek zařazen v knize Jeden ze 101 hororů, které musíte vidět, než umřete od Steven Jay Schneidera. Film to má u mě za 4hvězdy (12.05.2024)

„Ach, profesore...vaše přednáška byla tak vzrušující!“ - „Spíše hrůzu nahánějící, Carlo.“ - „Jakou zářivou budoucnost jste nám vyjevil!“ - „Budoucnost, madam, je něco, co už se mělo stát v minulosti…“ Až vám bude nějaká cizí přespříliš ochotná dáma nabízet lístek do divadla a následně levný podnájem, vezměte rychle nohy na ramena, ať neztratíte tvář…aneb co by papínek pro svou dcerušku neudělal! Úvodní scéna mě moc velkou důvěrou nenaplnila, umělost figuríny byla až do očí bijící. Na druhou stranu, takovou pasáží operace si tvůrci svou reputaci přece jen vylepšili a já nemám problém uvěřit, že ve své době byl film dostatečně působivý. Ovšem bráno z dnešního pohledu…ne, snímek zkrátka příliš zestárl na to, aby mohl jakkoliv šokovat. Zůstává však zvláštní, znepokojivá atmosféra, dobře zahrané ústřední trio profesora, „asistentky“ a dcery (v jisté scéně až andělsky vyhlížející Edith Scob) a konec, který i s pomocí hudby má svou sílu. Přesto jsem čekal o dost působivější, a hlavně napínavější podívanou, takže dám „jen“ lepší 3*. (09.08.2020)

Primář soukromé lékařské kliniky Pierre Brasseur odebírá skalpelem obličeje mladých dívek a snaží se je připlácnout své dceři, oběti autonehody... Inu, mohl to být horror, není to horror a sám sobě škodí tím, že se tak místy přece jen prezentuje. Ze scény, kterou v náznaku zmiňuje EdaS, mi bylo věru nedobře, ale zejména proto, že ve filmu z roku 1960 jsem zkrátka nečekal něco tak explicitního. :) Zbytek filmu je spíš takové kriminální melodrama, kde k frankensteinovskému doktorovi, jeho oddané sekretářce i nešťastné dceři s maskou místo obličeje cítíme víceméně stejnou míru sympatií. Od scénáře detektivkářské dvojice Boileau a Narcejac bych možná čekal nějaké překvapivější rozuzlení (kdo viděl jejich Ďábelské ženy a Vertigo, ví, co mám na mysli), ale jinak je to velice solidní věc s krásnou hudbou a kvalitní herecké výkony jí efektivně retušují nejednu pihu na tváři. Moje titulky najdete zde 70% (27.12.2010)