Případ pro začínajícího kata

U VÁS BYLA VÁLKA? - NE... PROČ? - PANE GULLIVERE, VY TOMU MOŽNÁ NEBUDETE VĚŘIT, ALE U NÁS TO DŘÍVE BÝVALO STEJNÉ JAKO U VÁS: MĚLI JSME UNIVERZITU... A KAMENNÝ MOST... A CIRKUSY...MĚLI JSME VŠECHNO, PANE GULLIVERE. VŠECHNO! - Absurdní dílo vzniklé v bývalém Absurdistánu. Počáteční snové poetično se rychle vytrácí a zůstává jen tíživá atmosféra, strach, nemožnost úniku, děj se stává souvislejší, jako by zreálněl. - JE MI LÍTO, PANE, ALE TO NENÍ SEN! - Asi bych nad tímhle filmem kdysi jásala a řvala nadšením. A dnes? Nedívala jsem se na to s takovým odlehčením a odstupem, jak by se mohlo předpokládat. Spíš jsem měla pocit, že se dívám na Absurdistán minulý z Absurdistánu nového, současného! Jedinou změnu vidím v tom, že absurdity dnešní jsou méně zjevné a nikomu absurdní nepřipadají. Obecní blb Vyskoč je nádherně hrzánovský! (23.09.2013)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)

Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme že nemyslí. Blázni, notoričtí pijáci, idioti. Všichni bez výjimky myslí. Přivezli mi kreténa. Močil pod sebe, neuměl se najíst, neovládal lidskou řeč. Ale myslel. Pozoroval jsem kojence, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vyskytují sny. Ale proč vám to všechno povídám. Protože budete mluvit s guvernérem a ten se vás určitě bude ptát na můj myslící stroj na ruční pohon. Myslící ústrojí. Ruční pohon. Zde se tvoří myšlenky. Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim, jim se to zdálo málo. A tak tedy někoho napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče, pane Gullivere, ale já jim to nedovolím. Řekněte jim to. Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl. (01.09.2012)

Na prednáške: PROFESOR: Řekněte nám slečno, za jakých okolností konstatujeme u vyšetřovaných objektů tzv. úpornou mlčenlivost? SLEČNA: k úporné mlčenlivosti dochází u objektů duševne méněcenných až debilných. GULLIVER: Včera pane profesore, včera jste úporně mlčel Vy. JA: napriek rytmicky nevyrovnanému záveru, v českých luzích a hájích NEVIDENÉ a NEVÍDANÉ! (25.10.2016)

Slabé čtyři nakonec dávám. Proč? Popíšu. Všudypřítomné absurdity jsou tady pro mě velké plus. Jenže absurdity nedokážou utvořit celý film, takže to tady někdy pokulhává, a to hlavně v prostředku filmu, kde jsem si i začal nudit. Prvních a posledních 20 minut se mi na filmu zamlouvali nejvíce a prostředek byl stále s tím vším na střídačku. Každopádně je film dobře zvládnutý a rozhodně není špatný. (20.01.2018)