Dvacátý devátý

Já tento film zahlédl v přehlídce normalizačních filmů v Brně (2007, společně s Hrochem, Vítězným lidem, Člověkem, co není sám atd.). Opravdu otřesné. Opět - jako ve Vítězném lidu - namaskované hlavy, v případě Gottwalda ovšem aspoň trošku životnější. Slátanina je to dlouhá a barevná, člověk se nestačí divit, kdo všechno si v tom nezahrál. Na projekci jsme však asi viděl novou kopii z nesestříhaného negativu, takže jsme mohli vidět i sekvence s bouřícími se spisovateli "intelektuály, kteří nepřijali novou, bolševickou linii strany", rozuměj Marii Majerovou (Jiřina Petrovická), Josefa Horu (Ladislav Lakomý), Vítězslava Nezvala (Miroslav Částek); ta byla v kopii, která šla v sedmdesátých letech do kin, prostříhána; přeci jen, byli to národní umělci a proč tedy připomínat jejich prohřešky proti straně... - - Celý film je takový bezzubě hloupý, ale závěrečná scéna, v níž Kachlík nechá Gottwalda - Zounara ocitovat celý Gottwaldův první parlamentní projev ("My se opravdu jezdíme do Moskvy učit. My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krky!") a prostřihnout do závěrečné happyendové hudby s tleskajícím proletářsky mladým partesem... - - z té jsem tedy nemohl hrůzou a hořkostí usnout. I proto tedy odpad. (11.05.2007)

Hrůznost přetrpěného zážitku, jehož obsahem je ahistorická falzifikační heroizace nejtemnějšího okamžiku dějin komunistického hnutí v česko-slovenském prostoru, tlumí alespoň elementární zvládání filmového řemesla. Chceme-li však přesto v tomto braku hledat i pozitivní momenty, najdeme je. Spočívají v jakémsi "negativu" scénáře i režie. KSČ se jeví v tomto pohledu jako nedůvěryhodná populistická síla, která větší část své energie spotřebovává na obhajobu plakátových frází-lží a soustavné ohlupování svých členů. Tou největší a tím největším je Gottwaldova postava a legenda, která na ni byla navázána. Fakt, že film byl natáčen i uváděn do kin v době vrcholícího normalizačního temna, v němž byla regenerována základní klišé stalinského stalinismu, film citelně poznamenal. A proto velmi nadčasově působí i jeho závěr. Jeden z lidsky i politicky nejhloupějších projevů, které kdy na půdě českých parlamentů byly proneseny, svou symboličnost opravdu naplnil. Zločiny padesátých - a nejen padesátých let - minulého století. (20.10.2007)

Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. (13.02.2010)

Film, který si vystačí s jedním tématem. Je to téma vnitřního boje komunistické strany na konci dvacátých let 20. století. "Hvězdně" obsazený film, kde určitě mnoho herců hrálo z donucení. Někteří však s velkou chutí a vidinou odměny a dalších rolí. Jistě v tomto smyslu nikdo nepochybuje o vnitřním přesvědčení pánů Zounara, Filipa, Švorce, Mixy... Líto mi může být snad jen mladého hereckého páru Čeřovská-Drbohlav, jejichž životy ve skutečnosti skončily tak nešťastně a brzy. Ačkoliv nebýt podobně laděných filmů, zřejmě by se na filmovém plátně příliš neuplatnili. Film samotný je sledem stranických diskusí, sjezdů a projevů. Tehdejší Jílkovo vedení, které stále více inklinuje k sociální demokracii, je vystřídáno novým vedením Klementa Gottwalda. Ten se jezdil do Moskvy učit, jak nejen nepřátelům, ale později i přátelům, zakroutit krkem. Inspirován tehdejší sovětskou modlou Leninem, jehož už mohl navštívit jen v mauzoleu a vycvičen Stalinem, který třídní boj zvládal s nevšední asijskou krutostí. Film doporučuji shlédnout pro poučení. Ale nevadí, když při jeho sledování na půlhodinku usnete. Děj jenom přeskočí z jedné schůze do druhé. (01.03.2014)

"Kdo chce komunismus, tož musí být pro revoluční ale jednotnou stranu bez všelijaké tý oportunistický pakáže."  Poslouchat všechny ty plamenné "Klémovy" projevy (včetně toho závěrečného z parlamentu, kde zazní "slavná" slova o tom, že se "učí od sovětský soudruhů učit jak Vám zakroutit krkem") se dalo jen s největším sebezapřením. S ohledem na datum vzniku tohoto normalizačního filmu, se nelze ani moc divit, že popis  "převratného" V. sjezdu KSČ, na němž zvítězila radikální bolševická linie Klementa Gottwalda, je od historické pravdy vzdálen nejmíň o "parník". Snad jediné, co mě trošku zaujalo, bylo vykreslení postavy Antonína Zápotockého (bodný Adolf Filip), zejména pokud jde o jeho vztah ke Gottwaldovi. Že se nakonec Zápotocký přidal na tu "jedinou správnou stranu", to mě moc nepřekvapilo, ale že ze začátku dost o něm pochyboval, to už jo. A z toho, co jsem si mohl o tomto přečíst, se zdá, že aspoň v tomto mluví film pravdu (04.06.2023)