Já, truchlivý Bůh

Film Já, truchlivý Bůh považuji za jednu z nejlepších českých komedií. Zejména pasáže s Pavlem Landovským nemají chybu. Kouzlo většiny českých komedií spočívá v tom, že úsměv na divákově tváři vykouzlí pomocí přirozených dialogů a obyčejných scén, které se náhle zvrtnou v neuvěřitelné gagy a přehmaty, a v nichž se divák často válí smíchy po zemi, zatímco herci v klidu postupují dějem, jakoby se nedělo nic, co by mělo stát za zmínku:) (17.11.2007)

„Protože ja chci vas zachranit! Vidim pani Štenclova, že vam musim říct všetko, vy ste nenapravitelny věřidlo! Von opilec to nic, on je hrozny ten, ee soupostelnik!“ O 2 roky starší TV verzi ani knižní předlohu neznám. Film mě však chytl hned. V úvodu reáliemi Brna, hned na to Kopeckým a jeho vtipnou komunikací (a také manipulací) s diváky. A když se k tomu přidá ještě Landovský (s odzbrojující, lámanou češtinou), zábava je dvojnásobná. O to víc zamrzí, že tu a tam snímku dojde šťáva, aby pak tempo filmu (naštěstí) 1 z výše zmíněných zase vyhnal „z nuly až na 100“. To mi brání udělit této zábavné a co životních postřehů trefné hříčce 5*. „Víte, já vám něco řeknu. Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem. Bez žárlivosti, bez celého toho erotického hlupství. Cítili sme se s Apostolkem jeden před druhým vždycky jako dlužníci. V lásce to je naopak. Tam se pořád každej považuje za věřitele. Cosi by chtěl, má jakési nároky, takže si člověk ustavičně připadá vlastně jako ve službě. Láska je, pánové, příšerná služba!“ (18.01.2017)

"Život je paradox. Naše činy získávají opačný smysl, než jaký jsme jim přisoudily..." Protože nejsem z Brna, asi tento film nedokážu tolik docenit, jako rodilí Brňané. Přesto mě na tomto filmu zaujal už samotný způsob, jakým režisér Kachlík přistupuje k této látce, tedy to, jak se při zpětném vyprávění příběhu ze strany hlavního protagonisty Adolfa zajímavě mísí reálné dění na scéně s Adolfovými filosofickými vstupy/glosami. Moc vtipná mi v tomto směru přišla zejména scéna z koncertní síně. Diváckému zážitku samozřejmě velmi pomáhá skvělý Miloš Kopecký se svým pro něj typickým donjuanským projevem. Jinak dějové jsme v tomto filmu svědky jen další variace na typicky kunderovské téma, které nám nabízí možnost mj. přemýšlet nad pravdivostí Adolfových slov, že "člověk nikdy nezná míru svého citu". V tomto případě se to celé odehrává v kulisách nejen krás Brna, ale i krásné klasické hudby (zejména Dvořákovy Rusalky). Při zpětném zkouknutí jsem tak měl i proto dost pokušení dát filmu plný počet hvězdiček. Ale pár scén mi tam přec jen vadilo (třeba "stihačka" Jirásková). Tak zůstanu u těch čtyř. Asi i proto, že se nepovažuji za součást "uplakaného a sadistického obecenstva", kterému je v závěru naservírován takový trošku zvláštně otevřený/nejasný závěr. Kdo to všechno spískal, říkal jsem si? Kundera ve svých Směšných láskách či autoři tohoto filmu? Musím se na to ještě podívat do originální předlohy. Ale možná je to jedno. Celé to přeci spískal pro své pobavení "bůh tohoto příběhu.. Ale jak truchlivý bůh.." (08.04.2019)

Pán Adolf je postarší chlípnik, ktorý má "všetko" medzi štyridsiatkou a smrťou. A niekedy aj mladšie. Lenže jemu to ako správnemu ješitnému úchylovi nestačí a chcel by pochopiteľne iba to najnedostupnejšie, čiže najmladšie. Ja, truchlivý boh je veľmi vtipný, veľmi sarkastický a ironický, veľmi trefný a povedzme si, že aj nadčasový. Takých bábik z dediny, ktoré hľadajú v meste svojho dirigenta, je stále dosť. Môžete tu vďaka interakcii postavy a diváka zažiť ten nepríjemný pocit ako na vlastnej koži, keď Vám žena povie, že Vás berie ako kamaráta. Toto preboha už nikdy svojim nápadníkom nehovorte, radšej sa s nimi prestaňte stretávať! Simultánny Kopeckého preklad gréčtiny je absolútne kultová záležitosť. (17.11.2013)

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)