Já, truchlivý Bůh

Landák převálcoval Kopeckého... Scenáristé psali scénář přímo Kopeckému a Landovskému na tělo, protože od začátku věděli koho pro role chtějí. Miloš Kopecký řekl paní Jiráskové, když byl film zakázán, se sarkasmem sobě vlastním: "to je dobře že film zakázali, Lanďák byl totiž mnohem lepší jak já". (23.09.2014)

Tentokrát musím výběr filmového představení naší profesorkou pro zakončení školního roku přímo velebit. Čekala jsem krapet zatuchlou nudu, ale opak byl pravdou! Kopecký házel jednu hlášku za druhou, až jsem chvílemi litovala, proč už se dnes nenatáčí takové filmy místo těch trapných pseudokomedií o balení. Pojmenovat literárního kritika Jebavý, to se Kunderovi opravdu povedlo. Když pronesl Landovský jakožto Řek snažící se kamaráda zbavit obstarožní nápadnice, že Adolf je soupostelník, film aspiroval na pátou *. Adolfovy promluvy k divákům byly vynikající, pěkně nás na konci všechny nachytal, až jsme se málem styděli:) A pánové by si měli vzít k srdci jeho radu, že když to nejde ani napotřetí, jděte od toho! (26.06.2008)

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)

Jsou dva druhy lidí – autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text. Kunderova brněnská epizoda ze Směšných lásek podrobuje své protagonisty vskutku tragikomickým zkouškám, v nichž ovšem neobstojí jak mužské ego, tak ani ženská pýcha. A přestože Kachlíkův film není dokonalý, v mnohém je zbytečně doslovný a v závěru vlastně až nepochopitelně disonantní, nad vším suverénně vládne nedostižný Miloš Kopecký. Jeho pan Adolf, postava typicky kunderovská, jakýsi outsider v lásce, intelektuál, který je strůjcem své vlastní zkázy, přiměje nejednoho diváka i dnes k zamyšlení nad situací soudobého člověka opuštěného bohy a zanechaného truchlivým pokusům řídit vlastní i cizí osudy. P. S. Lanďák jako falešný šéfdirigent neexistující athénské opery je potom pomyslná třešinka na tomto dortu poťouchlosti a skepse. (20.12.2020)