Ať žije republika

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Ukázka režijního mistrovství mladého Karla Kachyni. Na filmu je zřetelně vidět, že Kachyňa původně studoval kameru a je nejsilnější v práci s obrazem. Film je jízlivým ohlédnutím za životem na moravské vesnici na sklonku války. Kachyňa se na venkovské společenství z doby zániku německé Říše a příchodu nových pořádků dívá očima 12letého kluka, který z neradostné reality (je terčem posměchu, izolovaný od vrstevníků a za otce má necitlivého despotu, co považuje výprask za nejúčinnější výchovný prostředek) utíká do světa snů a představ. Film je náročnější na vnímání, protože se v něm neustále střídají různé časové roviny a sny, divák si teprve postupně z jednotlivých střípků skládá celkový obraz a konstruuje příběh. Kachyňa se na osvobození republiky dívá neideologickým pohledem a je mu cizí do té doby běžná glorifikace osvobození a Sovětské armády. Naopak, závěrečná štvanice na místního outsidera, kterého si komunita vybrala za obětního beránka své frustrace z okupační bezmoci a zároveň za ideální prostředek, jak odvést pozornost od vlastních morálních poklesků, je jednou z nejpůsobivějších ukázek odpudivého čecháčkovství a lidské malosti. Na můj vkus se v tomhle filmu Kachyňa někdy nechává příliš unést poetickými obrazy, jindy zase stříhá záběry tak, že je to na úkor srozumitelnosti děje, ale i s těmito výhradami jde o mimořádně působivý kousek, jeden z nejlepších své dekády. Celkový dojem: 90 %. (14.10.2014)

Snímek Karla Kachyni vypráví o období krátce před a po skončení druhé světové války očima malého kluka. A přestože známe Kachyňu jako režiséra poetických snímků, tentokrát i přes různé fantazijní dětské obrazy postihuje krutost tehdejší (a nejen tehdejší) doby, surovost i syrovost, až mrazí. Nevyhne se sice určitým klišé (Němci na pikniku, kněz jako jejich kamarád), avšak více jak dvouhodinový film jinak s sebou nese velké morální poselství, a to bez vztyčeného karatelského prstu, protože duše kluků je nevinná a vidí věci zkrátka jinak - tak jak jsou, ne za jaké je dospělí vykládají. Nenechejte se zmást údajem na obale, kde sice píší o formátu obrazu 4:3, avšak tento černobílý film je na disku v anamorfním provedení 2,40:1 (kameraman ve sém rozhovoru mluví o 2,55:1), k dispozici je český zvuk ve stereu a české titulky. Bonusy zahrnují uřvaný protipirát na úvod disku, filmografie, fotogalerii, a rozhovory. Pavel Taussig (8:53) se věnuje době vzniku snímku a jeho přijetí tehdejší kritikou, Iva Janžurová (8:16) prozradí, že se natáčelo ve vesničce Únanov a herci a tvůrci trávili hojně času ve vinných sklípcích,a konečně kameraman Jaromír Šofr (4:30) popovídá nejen o původním formátu filmu. Všechny bonusy mají české titulky. Publikováno: 11.09.2008 (19.08.2020)

Potešilo ma, keď ČT2 zaradila do svojej ponuky tento starší významný film Karla Kachyňu. A na rozdiel od väčšiny starších filmov, ktoré vidím po desiatkach rokov od prvého zhliadnutia, mu hviezdičku neuberám, ale pridávam. Film Ať žije republika je náročný na divákovu pozornosť. Je to také veľké puzzle, v ktorom až ku koncu divák objavuje, ktorý dielik kam patrí. Kachyňovi sa podaril výber detského predstaviteľ do hlavnej roly, ktorý na svojich bedrách nesie celý film. Tak, ako to už býva vo filmoch, ktoré Kachyňa nakrúcal v spolupráci s Procházkom, nedočkáme sa láskavého, lichotivého pohľadu na dedinčanov, Nemcov ani Rusov. Vyvažujú to poetické snové pasáže, ktoré odkrývajú duševný svet malého Olina. Trochu mi prekážalo až patologické štvanie Olina jeho rovesníkmi a tiež dĺžka filmu, ktorému by strihačské nožničky neublížili. (09.11.2014)

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)