Cukrová bouda

Karel Kachyňa. Miluju na něm tu jeho autentičnost. Takže když se příběh začíná odehrávat v pohraničí na sklonku druhé světové války, je zde vidět vše, co k těmto událostem patří, po lesích rozbité auta, všude miny, zbraně, prázdné domy po Němcích, zbytky německých žen, které zůstaly v pracovních táborech, opuštěné krávy, které se prohání po lesích, bídu, špínu, truchlivost, ale i naději na novou budoucnost. Pan Kachyňa to dokázal ztvárnit tak přesvědčivým způsobem, že to v dnešní době už nikdo nedokáže. Také se dotýká ožehavého tématu vyhoštění a nenávisti k německým obyvatelům, kteří v pohraničí za války bydleli. Do jedné takové vsi se z koncentráku vrací i německý antifašista Bartl (Miroslav Macháček), ale jeho chalupa je už obsazena mladou vdovou se dvěma dětmi. Odchází vysoko do lesů do Cukrové boudy, kde se nakonec setkává i se svým synem, který se však dal k Banderovcům. Scénárista Vladimír Korner tak zde rozehrává i drama a dilema mezi otcem a synem, kteří se navzájem mezi sebou už na dlouhou dobu zcela odcizili a každý vyznává jiné priority. Příběh je vyprávěn hlavně očima dvou chlapců a jejich poetickým vnímáním na tehdejší pochmurnou poválečnou dobu. Jejich mladičkou matku hraje krásná Jana Švandová a tak jako v každém filmu odhalí své úžasné vnady a mužské oko se může zase pokochat. Kouzelné hudební motivy vyčaroval mistr Luboš Fišer a téměř dokumentární obraz nasnímal Jan Čuřík. Nádherný film! (25.05.2019)

Švandová umí i mimo šarži... Cukrová bouda je Kornerův autobiografický příběh. Smrt postavy Františka Přibyla (Jiří Kodet) je autentickou rekonstrukcí smrti Kornerova otce Františka který zemřel jediným výstřelem 7.5.1945 na můstku přes potok  v Hořicích.Můstek stále nese průstřel po kulce která Františka zabila a filmaři scénu natočili na autentickém místě............................. Závěr filmu původně končí oběšením Alfreda Bartla (Miroslav Macháček). Cenzoři z Barrandova však takový konec filmu zakázali. Režisér Karel Kachyňa vzdoroval přes půl roku, ale nakonec svolil, protože jeho vzdor bránil vyplácení honorářů všem zúčastněným. (07.05.2013)

Natočit příběh o vážných věcech, který je prodchnut poetikou v malebné krajině a dětským pohledem. Tak to uměl jen pan režisér Karel Kachyňa. Ať si každý říká, co chce, klobouk dolů před tou neopakovatelnou filmovou atmosférou minulých časů. Stejně jako v předchozích či pozdějších scénářích, dokáže vtáhnout diváka do děje. A když vezmu v potaz míru svých prožitků a pocitů z jeho filmů, vždycky jsem spokojen. Což jinými slovy znamená, že právě tohle se mi u Kachyni líbí. Protože, když film nemá žádnou sdělnost, je zcela o ničem. Chytře sděleno, že konec války, i když vítězný, nemusí být vždycky radostný, to má logiku. (16.01.2011)

Takřka dokonalé propojení (po)válečného dramatu a rodinného filmu, které má na svědomí kdo jiný, než mistr oboru Karel Kachyňa. Málo v kterém filmu je vylíčena doba těsně po válce jinak než jako naprostá idyla - zde i přes určitou úlevu spatříme strach z nového prostředí, vytržení z kořenů, dozvuky válečného teroru. Kromě bezchybné Jany Švandové a suverénního Miroslava Macháčka zaujme i Michal Dlouhý v jedné ze svých prvních rolí. Vladimír Körner může být i touto adaptací nadmíru spokojen. 95%. (01.12.2011)

"Ty stromky nesázíš pro sebe ani pro mě, ale pro lidi, co sem přijdou možná tak za sto let. Stejnak to bude ksindl." ____ Poměrně deprimující poetický memoár z dob poválečného Československa, respektive ze severomoravského pohraničí, který je v podstatě méně známým starším bratříčkem kultovního snímku 'Smrt krásných srnců' - a je samozřejmě plnohodnotnou adaptací literární předlohy od Vladimíra Körnera. Karel Kachyňa zde svou typicky numinózní stylistikou bravurně vykreslil milieu severomoravských luhů a hájů a sociologickou náturu prostřednictvím svých signifikantních rysů - tedy pesimistických postav, lehce absurdní nihilistické nadsázky a komediálních hyperbol, chladné saturace barev, a především pak tísnivé kamery Jana Čuříka která jen umocňuje pocit sklíčenosti - jedinou výjimkou je tentokrát fakt, že děj je vyprávěný atypickou optikou, a to z dětské perspektivy Michala Dlouhého - což jen efektivně umocňuje zásadní motiv snímku - čímž je žalostný stesk po otci. Když navíc vezmu v potaz dobu vzniku a scény odehrávající se v dezolátně zdevastovaných lesech (nejspíš poblíž Jeseníků), tak si stále víc a víc uvědomuju, že do českých lesů smrky fakticky nepatří - a já sám vím o čem mluvím. Palec hore za obnažené vnady Jany Švandové.... VERDIKT: 8,5 kůrovců z 10 [#46.LFŠ] (16.08.2020)