Kočár do Vídně

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

Kdo se bojí (vykonat pomstu), nesmí do lesa.. Varhany a lesní cesta lemována mlhavým oparem dodávají filmu punc osudovosti, nicméně pohnutky (proč byl úvod jen popsán slovy?) a chování (kdyby Krista vyhodila po noži, pistoli a kompasu z žebřiňáku i Munzara, všiml by si toho ucho Hanzlík až za Znojmem) hlavních dvou postav mi přišly nepřesvědčivé a nasměrovaly film k emočně řídkému konci. Komunisté byli moc hodní bankéři, že nám schovávali kinematografické klenoty do trezoru, aby se jim nic nestalo a nikdo je neukradl, ale Kočár do Vídně je pro mě důkazem, že ne všechno zakázané se automaticky rovná skvostné.. (24.08.2010)

Minimalistické drama o třech hercích, odehrávající se v prostředí lesního ticha. Do filmu je divák uveden titulkem, který popisuje dramatickou událost, díky které se hlavní postavy ocitají v situaci, jež je základem tohoto filmu. Úvod je celkem nečekaný a jen málo režisérů by se spokojilo s tak strohým popisem situace, spousta tvůrců by jistě upřednostnila celou scénu nafilmovat, ale tím by se vytratila jednolitost a komornost celého filmu. Zápletka je vlastně jednoduchá, ale o to šokující je její vyústění, které mě zcela uzemnilo. Díky rozumné stopáži film nenudí a nabízí tak trochu jiný pohled na konec války. 8/10 (07.05.2009)

"Posero." "Danke." V jednoduchosti je prostě síla. A ne že ne. Naprosto přímočará psychologická masírka s hodně zajímavým závěrem (který snad brzy už zase dostane film do trezoru a některým lidem z něj prdne cévka v palici). Jen tři herci, dva koně a les. Smrkový, jednotvárný a nudný. Pochválil bych herecké obsazení, ale Hanzlík prostě nemůže hrát německé vojáky. Hrozně moc se mi líbilo, že Češi ve filmu mluvili česky a "Němci" německy. Dodávalo to filmu skvělou atmosféru. 3.5* (01.07.2016)