Kočár do Vídně

Skvělý film z nejšťastnějšího tvůrčího období Karla Kachyni - spolupráce se scénáristou Janem Procházkou. Na velmi malém prostoru s velmi malými prostředky za pomocí silného scénáře a silných hereckých výkonů nám předvádí klaustrofobický thriller, jehož napětí se v ústrety závěru neustále stupňuje. Silné a nadčasové protiválečné memento, které by se směle mohlo odehrát v jakémkoli válečném konfliktu. 85%. (03.08.2009)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. (29.11.2008)

Hodně silný zástupce české nové vlny, který se ale nevyrovná její úplné špičce. Scény v lese jsou přece jen místy rozvleklé (chudák Iva Janžurová si tedy opravdu zaběhala), už proto, že výprava filmu je, eufemisticky podáno, hodně stereotypní a koně, kteří jsou v záběru asi nejčastěji, mají herecký rejstřík taky trošku omezený. Jaromír Hanzlík je ve střídání krajních poloh vynikající, Iva janžurová skorem tak dobrá, až na poslední třetinu filmu, kde při tom nešťastném běhání chytne do visáže takový nějaký zvláštní prvek, který z ní pro mne udělal z ženské let čtyřicátých ženskou let devadesátých. Původní čtyři hvězdičky jsem málem sundal na tři, ale úplný konec je konečně oživen dalšími postavami a připomenul mi závěr výborného Habbermanova mlýnu. (14.06.2011)

Kočár do Vídně se mi poštěstilo vidět v kině dvakrát. Nezapomenutelný zážitek to je ale i v televizi. Ve filmu se toho moc nenamluví, a když, tak víc německy než česky. Ale o povedené spolupráci Kachyni s Procházkou a brilatních hereckých výkonech herců se dají psát nekonečné ódy. Komorní balada, která řeší konec druhé světové války z pohledu obyčejných lidí. Jeden z nejdrsnějších závěrů. (08.07.2008)