Místo u moře

Konec na můj vkus trochu vyšuměl, ale zdrcený hrdina v podání Caseyho Afflecka excelentní. Na jedné straně mě mrzí, že jsme si Michelle Williams neužili ve filmu víc, ale o to silnější byla katarze po dlouhém tichu (v tu chvíli se snad ani nejde emocionálně nezapojit). Šedá realita bez slunce, která vypráví "tady a teď". Nic nového, ale zatraceně dobře natočené. (07.03.2017)

Neuvěřitelně pomalá depka. Navíc depka, která se snaží netvářit jako depka, když náhle vybalí zničehonic všechno na stůl a člověka to naprosto odrovná..ovšem jako celek to rozhodně nesedne každému. Musím ale hlavnímu tvůrci Kennethovi Lonerganovi nechat, že nic jako tenhle jeho vysněný projekt jsem už dlouho neviděl a zvlášť jeho chronologická ledabylost mě nechávala na pochybách až do samotného konce. Mladší Casey z klanů Afflecků naprosto vládne, z každé jeho scény je cítit, že ačkoliv to ještě nemáme vědět, pronásledují jej démoni minulosti a navíc démoni tak mocní, že postava Leeho je jako tělo bez duše, které ztratilo svůj cíl a ani sympatický Kyle Chandler s neblahou situací nic provést nedokáže. Jak už jsem naznačil, alespoň hodinu z trošku přepálených 130ti minut čistého času jsem vůbec netušil, proč se jednotlivé situace dějí tak jak se dějí a střídavě jsem se dokázal ladit na oduševnělý tón filmu, střídavě ovšem nastala i nuda. Co mě ale vadilo ze všeho nejvíc a důvod proč jsem Manchester by the sea nenapálil pět je ten, že snímek v podstatě nemá pointu a jakmile dojde na onen už mnou nastíněný zvrat, který naprosto perfektní a zarazil mě do sedačky, tak se na tento moment už nepovede navázat a místo toho nás překvapí tak akorát Matthew Broderick. Rozuzlení bych dal nakonec, trošku jej prodloužil a někde ze začátku filmu něco ubral a byla by to dokonalost, které bych toho oscara velmi přál. Takhle to úplně zaslouženě může být snad jen pro Afflecka...8/10...[1.2.2017_ČSFD projekce_Cinestar Černý most] (01.02.2017)

Text obsahuje drobné spoilery. Jeden z nejužitečnějších filmových trenažérů na život se zlomeným srdcem. Tragédii se buď můžete nechat zcela paralyzovat, nebo si nad ní udržet jistý nadhled – jak činí Lonergan a jak se zároveň snaží hrdinové Místa u moře. Film neobnovuje status quo a neujišťuje nás, že vše bude zase v pořádku. Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v několika flashbacích nepřichází, stejně jako nemusí vysvobození a alespoň nějaká forma satisfakce po podobné tragédii nikdy přijít ve skutečném životě. Nejde o jediný odklon od konvencí amerických rodinných melodramat, nabízejících na podobná dilemata zpravidla jednoduchá řešení. Tragédie není zaviněna osudem, proti němuž člověk nic nezmůže, nýbrž lidskou chybou, postavy nejsou černobílé a své emoce oproti hrdinům běžných melodramat z velké části nedokážou externalizovat. Vyjadřují je za ně flashbacky a vážná hudba, jež nás zároveň upozorňují na neustálou (a paradoxní) přítomnost ztráty, na nevyplněné místo (ještě bolestivější jsou při druhém zhlédnutí zmínky o dětech v dialozích – muž, kterému Lee opravuje kapající kohoutek, mluví o sestře s dětmi, zdravotní sestře Bethany se podle slov doktora právě narodila dvojčata – holčičky). Patrick a Lee se podobně jako hlavní hrdinka Lonerganova předchozího filmu musí hlavně naučit překonat komunikační bariéru a najít adekvátní výrazy k popisu neštěstí, které je potkalo (jako s tím nemá problém například muž, kterému Lee v závěru opravuje kotel a který se bez ostychu pustí do vyprávění o smrti svého otce). Oproti Lise ale navzdory melodramatickému potenciálu situací, v nichž se ocitají, nejednají melodramaticky. Naopak i scény, které jsou natočené s operní přehnaností, narušují svou neochotou nechat se plně pohltit žalem (Patrickův zvonící telefon během smutečního obřadu). Lidé sice umírají, ale život pozůstalých, jakkoli neutěšivý, běží dál. Místo u moře, melodrama, které nechce být melodramatem, pro mne tak není jenom znamenitě napsané a zahrané drama o nepřekonatelné ztrátě, ale zároveň film inspirativní i formálně a stylisticky. 85% (10.02.2017)

S nadsázkou a ve velkých uvozovkách Nocturnal Animals pro nižší střední, potažmo venkovany. Pomalý, tklivý a bolestivý film (v duchu Eastwoodovek), který rozehrává několik dějových rovin a dává na odiv bolestivé životní události a rozhodnutí, potažmo nemožnost vyrovnat se s nimi, avšak je více polopatický a jednodušeji čitelný. Nejzajímavější na celém snímku je, že je paradoxně tak přímý a nefilmový. Protože půlka scén je úplně bez hudby a s takovou dávkou autenticity a energie, že to působí jako kdyby ten příběh žil váš soused od vedle. Bez pochyby filmová událost, jen ne asi úplně pro každého a určitě bude muset ještě trochu uzrát. Pro filmové vědátory ovšem zřejmě blaho. (04.02.2017)

urcite poznate to dlhe cakanie na film, ktory vas rozseka na cimpr campr. lebo take mame radi. potrebujeme ich prezit. precitit. preboliet. vacsinou sa mi na taketo filmy podari natrafit v intervale raz za pol roka. a som rada, ze to cakanie je na konci. neuveritelne silny film. scena na policajnej stanici, ked Lee dohovoril s policajtmi, bola sice kratka, ale absolutne dychberuca. (14.02.2017)