Noc nevěsty

Na počátku roku 1967 vyšla novela Jana Procházky Svatá noc. Ve stejné době byla ve stádiu dokončovacích prací její filmová podoba - v pořadí již šesté společné dílo tohoto spisovatele a scenáristy a režiséra Karla Kachyni. Film je stejně jako jeho literární předloha příběhem z moravské vesnice z počátku padesátých let, kdy v ovzduší násilné kolektivizace dochází ke střetu dvou fanatických "majitelů pravdy" - komunistického budovatele družstva a mladé jeptišky, které nikdo neřekne jinak než Slečna. Film začíná scénou kolektivizace za pomoci ozbrojené milice. Groteskní a ironické výjevy jakoby se neslučovaly s celkovou žánrovou podobou filmu, která vyniká svou baladičností. Jen znalci Kachyňova díla chápou, že režisér se zde vyrovnává se svou studentskou tvorbou poznamenanou naivním budovatelským nadšením, z níž ironicky cituje. Kachyňův a Procházkův film tak, jako každé umělecké dílo, žije s dobou. Každá doba jej znovu vytváří. Dnes nelze pominout problematické filozofické poselství filmu, nelze přehlédnout určitou schematičnost postav. Tento nedostatek však celkem úspěšně překlenují vynikající herecké výkony Jany Brejchové a Mnislava Hofmanna; ostatně neméně skvělým způsobem je zahrána i řada vedlejších postav, za všechny připomínám alespoň strachem umlčeného Kemrova faráře. Jistě i díky detailní kresbě prostředí je dnes NOC jedním z umělecky nejpřesvědčivějších pohledů na tragické období padesátých let na naší vesnici. Zcela samostatnou kapitolu by zasloužila fenomenální širokoúhlá černobílá fotografie Josefa Illíka. Ta je ovšem ve své bohaté škále odstínů na plochý a nízce definovaný televizní obraz zcela nepřeveditelná. (11.12.2012)

Väčšinou býva filmový príbeh buď tichý a lyrický, alebo plný veľkohubých postáv a ich explicitných konfliktov. Noc nevesty je jedno aj druhé. A preto mi moc nesadla. Možno aj kvôli obdobiu a prostrediu, ktoré nemám zažité a zjavne ani dostatočne zmapované, lebo som sa tu strácal, ako keby ma súdruhovia poslali na polnočnú omšu vítať slnko. (28.06.2018)

Illíkova způsobu vidění se asi nikdy nenabažím. Jan Procházka, obdobně jako Pavel Kohout, prošel genezí od jásajícího soudruha k tomu velmi kritickému. Dlužno dodat, že Procházkovi šlo psaní vždy mnohem lépe než Kohoutovi. Procházka uměl pod rouškou takřka banálního příběhu vystavět velké drama, což ukázal nejen zde, ale například i ve Vánocích s Alžbětou. Vláčet se se sovami do Atén by mohlo býti smysluplnější, nežli opětovně vychvalovat režijní Kachyňovu práci. Takže zůstanu u toho, že Noc nevěsty je filmem zcela a naprosto průměrným. Jen je potřeba doříci, že v rámci Kachyňovy filmografie. (23.03.2016)

Vánoční příběh o střetu dvou ideologií, jedné tisíce let staré a druhé pokřivené a dekadentní. Film z doby velkých poválečných zlomů ukazuje hluboce tradiční morálku venkova v konfrontaci s násilně vnucovanými ideály. Jana Brejchová v roli ztracené jeptišky reprezentuje směr fanatické, ale čisté víry kontrastující nejen s chaosem počátku bolševismu, ale i se zbabělostí souvěrců. (15.02.2014)

V malokterém českém filmu je tolik temnoty. Ale nevidím to jako svár dvou fanatismů, jak je zde v komentářích často zmíněno. Copak je Picin fanatik? Vůbec ne, jen v novém režimu vidí příležitost jak si polepšit, jak si vyřídit účty s dosavadními mocnými. Byl někde na konci sociálního žebříčku vesnice a bylo (a vlastně stále je) mu to často připomínáno, teď je na vrcholu. Ani jeho protivníci - ti velcí sedláci nejsou fanatici, jsou pěkně opatrní než se nějak projeví, snaží se to většinou nějak skoulet. Žádná ze stran není zcela bez viny. Na začátku filmu největší sedlák Konvalinka postřílí svůj dobytek a zastřelí i sebe. Vypadá tedy jako čistá oběť režimu, snad jediný spravedlivý. Ale pak žena hrobníkova, když připravuje do rakve Picinovu ženu Filipu říká, že nebožka je už nyní v ráji, neb peklo měla už za živa - ve službě u toho Konvalinky. Procházka i Kachyňa zde pokračují v nelichotivém vykreslení světa vesnice, jak už činili ve filmu Ať žije republika. Žádná rurální idylka nikdy nebyla a "tradiční morálka vesnice" dovedla být pěkně neurvalá, ke slabým zvláště. Copak to neukazuje hrubé a posměšné chování bývalých pánů vesnice k obecnímu prosťáčkovi Ambrožovi? Takže jediným fanatikem je zde Slečna, která je v podání Jany Brejchové snem každého masochisty - stačí sledovat scénu stříhání vlasů Ambrožovi. A i ten její fanatismus, který působí více na citověji založené ženy než na na sedláky, je spíše projevem pýchy než víry. Při návštěvě Picinova domu ignoruje namáhavě k smrti pracující Filipu, v té vidí tato milosrdná sestra stále jen tu služku, ne bližního v těžké hodině. Slečnu zajímá jen klíč od stodoly, kde jsou uskladněny sáně, symbol sociálního statutu, které mají hrát úlohu v jejím připravovaném představení. A překvapuje mne, že Kemrův farář je v komentářích často označován ze slabocha, ale ten projevuje více pevnosti a zdravého rozumu než drtivá většina jeho farníků. Obrazová stránka filmu je naprosto úžasná. (28.09.2014)